Protože již dlouho "ani čárku".. maličkost ze šuplíku
Vím, bude se vám to možná zdát přinejmenším komické, ale dejme tomu, že kdesi ve střední Asii existuje místo, které se jmenuje Údolí mrtvého ptáka. Dejme tomu, že takové místo znám a mám ho rád, i když se nejspíš znovu do těch míst nepodívám, to místo je v mém srdci. Každý z nás, pokud není úplný ,,buližník", má v srdci svá místa, které mé rád, kam se vrací, kde to hřeje. Jezdím na chalupu do Jeseníků hodně rád, někdy sám, někdy s rodinou či s přáteli, také protože to tam hřeje. Je to místo, kde odpočívám, sním, vzpomínám a toulám se podzimní krajinou. Doba, kdy nás hřálo mládi, láska a čisté svědomími, je už pryč a tak nezapomíná přibalit do ruksaku vlněné ponožky, teplý svetr a čaj v termosce s vůní švestek. ,,Hodim sumku na svý záda ..." jak se zpívá v písni a vyrazím, kam mne srdce vede. Pěkně zlehounka, aby plíce neroztrhal hutný horsky vzduch. Šlapu údolím po lesní cestě, kolem straně, horských chalup, podél potoka až k lovecké boudě poblíž malého rybníčku. Pozoruji pstruhy, prohánějící se průzračnou vodou. Je podzim, spadané listí pokrývá již větší část rybníku a tvoří barevné obrazce. Nádherná je paleta matky přírody. Jen krátká zastávka a již jdu dál na Volské louky, na Zadní Aloisov. Na kládách z majestátních, snad stoletých buků svačím. Utrhnu si švestičku z termosky. Zvědavá srna vyšla na cestu a překvapená nezvaným návštěvníkem na chvíli strnula, aby vzápětí odběhla... Ostré podzimní slunce ještě svítí, ale již moc nehřeje. Koše hub ve stráních, jen sbírat. Praváci, václavky i ostatní houbičky, jako by mi chtěli udělat radost svojí krásou. Houbařina je lepší jak safari na slona. Toulám se stráněmi s pozůstatky důlní činnosti haldy kamenů porostlé jeřabinami a břízami, každý pohled je jedno velké plátno. Mohutný masiv Kralického Sněžníku přede mnou, jen natáhnou ruku a dotknout se. Za zády špičatá hora zvaná' Vozka. Jindy možná půjdu na opačnou stranu, třeba až do ,,Staráku" - Starého Města Pod Sněžníkem ...nebo jinam, třeba až na kraj světa. Přichází večer, den končí, babí' léto, nejkrásnější tóny podzimu. S prvními vycházejícími hvězdami se vracím, ještě dřív než tma úplně pohltí krajinu. V kamnech hoří a praská smrkové dřevo, svařáček zahřeje zevnitř a do ruky krásnou knihu. Za okny je hluboké hvězdnatá noc, Mléčná dráha, tisíce hvězd, souhvězdí, výjimečně se i Velký vůz postaví na oje. Usínám a třeba se mi znovu bude zdát sen o Údolí mrtvého ptáka. ..
psáno o Dušičkách 2002
Vím, bude se vám to možná zdát přinejmenším komické, ale dejme tomu, že kdesi ve střední Asii existuje místo, které se jmenuje Údolí mrtvého ptáka. Dejme tomu, že takové místo znám a mám ho rád, i když se nejspíš znovu do těch míst nepodívám, to místo je v mém srdci. Každý z nás, pokud není úplný ,,buližník", má v srdci svá místa, které mé rád, kam se vrací, kde to hřeje. Jezdím na chalupu do Jeseníků hodně rád, někdy sám, někdy s rodinou či s přáteli, také protože to tam hřeje. Je to místo, kde odpočívám, sním, vzpomínám a toulám se podzimní krajinou. Doba, kdy nás hřálo mládi, láska a čisté svědomími, je už pryč a tak nezapomíná přibalit do ruksaku vlněné ponožky, teplý svetr a čaj v termosce s vůní švestek. ,,Hodim sumku na svý záda ..." jak se zpívá v písni a vyrazím, kam mne srdce vede. Pěkně zlehounka, aby plíce neroztrhal hutný horsky vzduch. Šlapu údolím po lesní cestě, kolem straně, horských chalup, podél potoka až k lovecké boudě poblíž malého rybníčku. Pozoruji pstruhy, prohánějící se průzračnou vodou. Je podzim, spadané listí pokrývá již větší část rybníku a tvoří barevné obrazce. Nádherná je paleta matky přírody. Jen krátká zastávka a již jdu dál na Volské louky, na Zadní Aloisov. Na kládách z majestátních, snad stoletých buků svačím. Utrhnu si švestičku z termosky. Zvědavá srna vyšla na cestu a překvapená nezvaným návštěvníkem na chvíli strnula, aby vzápětí odběhla... Ostré podzimní slunce ještě svítí, ale již moc nehřeje. Koše hub ve stráních, jen sbírat. Praváci, václavky i ostatní houbičky, jako by mi chtěli udělat radost svojí krásou. Houbařina je lepší jak safari na slona. Toulám se stráněmi s pozůstatky důlní činnosti haldy kamenů porostlé jeřabinami a břízami, každý pohled je jedno velké plátno. Mohutný masiv Kralického Sněžníku přede mnou, jen natáhnou ruku a dotknout se. Za zády špičatá hora zvaná' Vozka. Jindy možná půjdu na opačnou stranu, třeba až do ,,Staráku" - Starého Města Pod Sněžníkem ...nebo jinam, třeba až na kraj světa. Přichází večer, den končí, babí' léto, nejkrásnější tóny podzimu. S prvními vycházejícími hvězdami se vracím, ještě dřív než tma úplně pohltí krajinu. V kamnech hoří a praská smrkové dřevo, svařáček zahřeje zevnitř a do ruky krásnou knihu. Za okny je hluboké hvězdnatá noc, Mléčná dráha, tisíce hvězd, souhvězdí, výjimečně se i Velký vůz postaví na oje. Usínám a třeba se mi znovu bude zdát sen o Údolí mrtvého ptáka. ..
psáno o Dušičkách 2002
Žádné komentáře:
Okomentovat