Nový příspěvek...

Tak, teď začínám psát nový příspěvek...

Myšlenek mám hodně, až tolik, že  vlastně nevím odkud začít. Tak asi od začátku, pak by jste nevěděli odkud číst. Chtěl jsem si postěžovat na koule --- správně má být boule, které jsem v životě schytal... Myslím na hlavě.. Mám na hlavě tři krásné velké boule...Nesmím se proto nechat stříhat do hola.. Dopadlo by to strašně, podobal bych se želvě.. Marně vzpomínám, kde jsem schytal první, ale tu kterou stále cítím, mám uprostřed hlavy. Bylo mi asi pět let a dostal jsem hrabičky a motyčku. Asi škola hrou, nebo co. Co jsem měl dělat. Vy by jste se nepochlubili? Vyjdu před barák a než jsem se nadál, měl jsem motyčkou díru v hlavě. Nehodlám se k tomu vracet...
Druhá boule je závažnější...pracovně by se dala nazvat "Boule V3S" .. Mám jí asi třicet let a vznikla při přetlačování s automobilem. Samotný příběh na jehož konci jsem ležel pod zadní nápravou si moc nepamatuji a znám ho spíše z vyprávění. Ostatně, když jsem se probral z mrákot, má první slova byla: "Moment, proč jsem vlastně jel do Prostějova" .. nedostal jsem uspokojivou odpověď. Pořád do mne někdo hučel: "Zůstaňte ležet, sanitka už jede"
Říká se do třetice všeho dobrého, mám ještě jednu, takovou extra.. Úplně se stydím o ní mluvit, to jeden invalida o mne zlomil rukojeť francouzské hole..

No nic..Já věděl, že se budete smát..Prostě, také k tomu bych se nerad vracel. Ale vzhledem k tomu, že já měl tu druhou a byl to zápas podle pravidel a před tím jsem na něj prý volal: "Seber si ty svý fofrklacky a táhni.!" Tak se ani nedivím, že byl trochu naštvaný.

Co já v životě schytal boulí ..Pořád mi však nejde do hlavy, že jsem se nepoučil a neustále provokuji..

Jako dnes, to, že prý, z mladého vola bude jednou starej vůl... Vždyť říkám, vím o čem mluvím.

Nikdy si nenechte recitovat poezi od ...

Blb, ibišek a avgánský chrt

"Tak nás tady máš." řekl jsem dceři, když jsme dorazili do Prahy. Stěhovat je prý horší než vyhořet, říká se a stěhovat se v Praze do podnájmu, to má své kouzlo o kterém stojí za to povyprávět.
Jak jsem kdesi napsal, některé příhody se svátí jednou, maximálně dvakrát za život. Jsou stejně neuvěřitelné jako úsměvné. Když mi kdysi známý vyprávěl jak se jednoho rána vypravil opravovat nově zakoupenou  chatu kamsi na Berounku.. Smál jsem se a nevěřícně kroutil hlavou. Ten příběh se nedá převyprávět. snad pro kouzlo okamžiku, vypravěče a podmanivých slovních spojení a vršení nelogičností. Pamatuji si jen, že vyprávěl, jednoho sobotního rána si nejdřív zajede k Rottovi do železářství koupit nějaké potřebné věci. Jmenoval je přesně, ale pamatuji si jen konec: "...kilo hřebíků, fermež a krabice kytu..", Zkrátím to.. pointa byla v tom, že po celodenním ježdění autobusy, příměstskými vlaky a cestou přes oraniště, přišel do míst, odkud ráno vyjel. Unavený, špinavý od fermeže a s tou bednou kytu. Nevěřícně jsem kroutil hlavou..
Poslechněte si příběh který jsem prožil a příběh, který je stejně neuvěřitelně komický. "Než ti zaschne malůvka, půjdu s Blendou se vyvenčit. Blenda je krásný afgánský chrt, drobně neposlušný a stejně tak jankovitý. V papírech má napsáno Brenda, ale pro lepší výslovnost, však to znáte, jí říkám Blenda. A protože se Blenda už cpala ke dveřím, že chce ven, vezmu jen vodítko, klíče a ... sáček na hovínka. Jsme tady sice první den, ale pořádek je pořádek. Tak, jak jsem byl, v těch špinavých riflích od barvy, prachu ze smýčení, jsme s Blendou vyrazili do slunečného sobotního rána v pražských Dejvicích. Přesvědčovat mladé štěně afgánského chrta, že není podvraťák a má se chovat slušně, by se stejně minulo účinkem. Navíc jsem na sebe nechtěl moc upozorňovat.. Vypadal jsem jako bezdomovec, co si ukradl k obědu psa. Vlál jsem za tou blbou čubou jako prápor. Vše bylo pro ní nové, tolik pachů, vůní. Zdála se mi ještě neposlušnější než když si jí dcera mírně podvyživenou koupila. Lomcovala se mnou a nebylo poznat kdo koho vede. Chtěl jsem si koupit nějaký rohlík, pivo a vrátit se. Asi po pěti stech metrech, kousek od stanice metra Hradčanská. Tam co se přechází koleje vidím vynášet do kontejneru nábytek.. Probudí se ve mě spořivý vesnický kluk - líná huba holé neštěstí a už se ptám. "Prosim vás, nějaký starší stůl, polička, skříňka, nebo cokoliv do malé garsonky.. zaplatím" Prý, abych se podíval, že to stejně jde na skládku.. Nic co bych mohl upotřebit, snad jen ten pěknější ibišek, co stál bokem u kandelábru. A tak znovu klavíruji do paní a  jak říkám, líná huba holé neštěstí - do ní, nebo po ní... "No, jak chcete, já ho chtěla vyhodit, ale za padesát korun je váš.." Kývnu a už lovím drobné, co jsem měl na pivo.
Na rohlíky, pivo a venčení Blendy okamžitě zapomínám. Dobrá koupě byla jako rána do hlavy kladivem. Nevím proč jsem se nevydal okamžitě zpět po známé cestě, ale stalo se. Následné dvě hodiny mi připomínají bloudění s bednou kytu. S ibiškem, který měl i s květináčem dobrých dvacet kilo a skoro dva metry a ještě měl neustálou tendenci se vyvracet z květináče a šíleným afgánským chrtem.. Co mam vyprávět..? Blenda lomcovala neustále s vodítkem, pletla se pod nohy, ibišek se vyvracel a miska návodu podléhala přitažlivosti zemské a občas spadla k zemi..
 Prošli jsme několik ulic, několik křižovatek a žádná mi nepřipomínala ulici, odkud jsme vyšli.. Zeptat se, to mi přišlo blbý, na co se mám ptát.. Na ulici, která nevím jak se jmenuje a má za křižovatkou hospodu? Nebo na ulici, Jamborovou, nebo Jahodovou nebo Jasanskou nebo úplně jinak na J.. A tak jsem se trpně a tupě  nechal smýkat čoklem, kterého jsem několikrát proklel.. Který si v jednom okamžiku usmyslel že značne na přechodě dělat potřebu.. naštěstí jen malou... Tu velkou si schovávala na finále.. Samo sebou.. afgánský chrt, chlapík v riflích od barvy a dvoumetrový ibišek.. to muselo probudit i městské strážníky. Ty vole, voni mne snad zatknou, já musím za něma, nebo mne budou legitimovat a já nemám ani vobčanku.. Dvojice městských strážníků, "..vysokej s bradkou a malej a tlustej.." jak by se řeklo, blbej a taky policajt, mne zmerčily také. Nebylo vyhnutí.. Potkali jsme se a tak nasadím to nejvíce bodré, hanácké nářečí, tak aby i pitomec poznal, že jsem z dědiny, ale jinak slušný kluk. Že jsem zabloudil a bloudím a bloudím a že, bych se rád dostal do Jamborový, nebo jak se ta ulice jmenuje a je kousek od divadla Spejbla a Hurvínka. "Dobré den, .. já jsem zablóódil, jsme tady u cérky.." Strážníci se podívali po sobě, já si prohlédl sebe, psa a ibišek a nechtěl jsem je pustit ke slovu. Jak se dostanu k divadlu Spébla a Hurvínka?" "To je nějaká skrytá kamera ...co?" Prohlásil Ten menší a zavalitější. "Pane, my tu nejsme pro srandu králíkům..jsme ve službě" odpovědě mi tem druhý. Otočili se a důstojně odcházeli.. "Tak vim zase prd.." povzdechl jsem si. "Ke Spejblovi, to je tady za rohem." Dostalo se mi nápovědy.." Sto metrů rovně a do doleva a pak to už uvidíte.." Poděkoval jsem, zvedl květináč, vzal hůlku od kytky, která mezi tím upadla, přisukoval k té sukovici čokla a vydám se na posledních tři sta metrů pochodu.. Ještě nebylo dobojováno.. Na Blendu to přišlo, konzistence řídká, zo to smrad neskutečný. "To jsou ty vaše vitamíny, granulky a lněný semínko.. Prase!" Co teď s tím? Od toho neuteču, strážníci mne pozorují.. Vytáhnu pytlík, zvednu ho nad hlavu a zamávám strážníkům.. Pokleknu k božímu daru.. navalilo se mi.. Čuba mne pozoruje, kde je problém. Nikdy jsi na poli za vesnicí z toho nedělal vědu a tady bude páníček blinkat..
Rozpitvávat jak nabírám se zavřenými očima hovínko konzistence žvýkačky je nepublikovatelné. Také jsem to rozdýchával až na lavičce u divadla. Z leva Hurvajs, v vpravo taťulda a uprostřed já.. idiot. Pomyslím si, teď by to chtělo fotku.. a ped ni napsat, "Konečně mezi svýma" a šoupnout jí na Facebok. To aby každý věděl.
Odsud už trefím, pomyslel jsem si. A taky že jo, jen jsem musel odmítnout nabídku odložit kytku do podobného kontejneru, od kterého jí vláčím a to prosím sto metrů od domu..Sebral jsem poslední zbytky sil, sebeúcty a v žertu odpovídám. "Teď už ani náhodou, dvě hodiny to vláčím Prahou a u baráku to vyhodím...? V tom okamžiku telefon. "No, tato, kde seš, my už vyhlásili pátrání.." Už jsem tady u baráku, by jsem jenom na pivu a koupil jsem ti něco do toho novýho bytu.. jako o svatbě, něco novýho, něco modrýho, něco vyptanýho, .. znáš to." A vypnul jsem mobil. A něco blbýho .. to se jen tak nevidí. Pomyslím si.

yyyyyyyyyyyyzzzzzzzzzzzzzzzzz

Jo, už to jde..Ptáte se mne, co to má znamenat? Odpověď je snadná.. Klávesnice měla jiné rozložení kláves.. Vlastně jen dvě, která ke psaní potřebuji byly prohozeny. Tedy zet a ypsilon.. což jsou písmenka, zkrátka ke psaní potřebuji.. skutečně potřebuji. Nepřemlouvejte mne, potřebuji.
Vím, je to zvláštní, na klávesnici byly popsané jako ZY a YZ, ale kdo si to má pamatovat.. Potřebujete napsat debyl a napíšete debzl.. to už nebere ani pravopis, hlava už vůbec.. Mám to pořád podtrhané takovou červenou vlnovkou a musím se k tomu vracet. A to neustále.
Odnaučit jsem se to nemohl. Kdysi jsem seděl s jedním ajťákem (odborníkem na počítače( a jak neustále kouřil, přemýšlel a nadával, jak tam ta klávesnice je na tom moje noťasu rozložená a jak potřebuje to opačné lomítko, že je na to zvyklý.. a vůbec.
Jo, tomu se říká :"..zvyk je železná košile.." Znáte to také? Je to celkem nedávno jsem si ověřil, že svět je na tom postavený a se železnou pravidelností se vrací k drátěné / železné košili. Poslyšte, co jsem naznal.
Jedu zase jednou do Prahy.. Deratizuji auto, vysaji, opláchnu, ale jenom něžně, aby se mi nerozpadlo a doleji benzín.. Ještě před tím sháním po čertech slevové kupony, abych ušetřil... Nemohu se tohoto zlozvyku zbavit. Šetřím, i kdyby mne to mě stát majlant.. prostě zvyk. Projel jsem ve mně stě všechny benzínky a usoudil jsem, že to bude u Tesca nejlevnější a už to tam peru.. "Plnou, až po vokraj.." aby to mělo smysl.. No, to bych ovšem musel přemýšlet a nebrat tu krajní .. "to byl ten želví pover".. o korunu dražší. Co nabrečíme, nacpal jsem slevový kupon, zaplatil patnáct stovek, zhluboka se nadechl a nastartoval. Moje auto chytlo na drc.. jen něco se mi nezdálo.. Zaťukal jsem prstem po diodě od palivové nádrže.. "Halo, probuď se ..nádrž je plná.. tak proč svítíš?" Tak nic, povzdech jsem si, zvyk je železná košile.. chceš svítit, tak sviť. Rozjel jsem se vstříc novým dobrodružstvím.. Jo, a na tom si také léta zakládám.