Politicky nekorektní ? Nebo korektní..?

Pane presidente,

dovolte mi, abych jako prostý občan vyslovil svůj názor..
http://www.novinky.cz/domaci/226338-vaclav-klaus-mala-ceska-hilsneriada-aneb-dalsi-pripad-diktatury-politicke-korektnosti.html
Reaguji na Váš článek ze dne 28. února 2011. Běžně se k politickým problémům nevyjadřuji. Vaše reakce mne velmi znepokojila a rád bych na tento článek, pokud je to ovšem Váš skutečný názor, vyjádřil svůj názor.

V emocionálně napsaném článku se zastáváte člověka, kterého znáte, dle vašich slov jen z napsaného, viz citace.
Tyto slova, dle Vás byla dostatečným důvodem k obhajoba člověka.. Toto, opravdu nebudu hodnotit.. Je to Vaše právo. To co sdělující, jak myšlenkami/slovně/, tak "mezi řádky". Mne znepokojuje /mohl bych napsat hluboce, ale nemám klišé rád/.
Mám několik výtek.. Postupně, jak si je budu uvědomovat.. Název článku --"Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti" Kladu otázku, v čem vidíte paralelu mezi justičním zločinem s rasovým podtextem který rozdělil společnost koncem předminulého století a spekulacemi tipu "Klaus doporučil Bátoru na.."
Na rozdíl od Vás si nemyslím, že bych žil v demokratické společnosti, už jen proto, že váha slova je převýšena vahou funkce. Nehledě na další nepřehlédnutelné znaky, které nejsou motem mé reakce.
To podstatné, za pěti odstavci bezobsažné vaty.. je Vámi citováno to podstatné..
A to je toto: Pan Ladislav Bátora se přihlásil ke konzervativním hodnotám.. A následně začal vyjmenovávat různé osoby a dávat je na misky osobních sympatii, či antipatii.. a končí hodnocením, opět cituji: "A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus… "
A závěrem, a asi jen vy sám víte, proč jste to zdůraznil, opět cituji vámi vyzdvižaný text: "A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí!..."
Kdybych shrnul tento váš napsaný článek, tak mi z něj ční právě .. "vrchnostenská demagogie" a to nejhrubšího zrna.

Pane presidente, jestli je pan Ladislav Bátora .. tímto co napsal člověk odvážný a klasický "konzervativec", aniž by jste se zajímal o jeho skutečnou politickou angažovanost a důvody proč tak činní. Mohu jen podotknout, pane presidente, papír snese všechno.

Vždy tvrdím, polemizuji s myšlenkami, ne s člověkem. Píšu tuto reakci Vám nikoliv jako hlavě státu, ale jako občanu této země.. především proto, /řečeno lidově / vytočil jste mne.

Z mého pohledu, to co napsal ve svém pohledu na svět pan Ladislav Bátora, je neskutečný žvást a blábol.. S lidmi toho typu se těžko debatuje..
Netuším jaký je odborník pan Bátora na lidovou hudbu, nebo jak hluboce zná osobnosti a tvorbu Jiřího Pavlici čí paní Jarmily Šulákové -- to víte asi lépe než já. Netuším jestli respektuje homosexualitu jako nemoc, či úchylku, nebo to vidí jako něco nemorálního..
Nenapsal jste, jaké jsou nadhozené myšlenky vhodné k debatě. Věřím, že politická příslušnost, případně vyznávání nějakých "konzervativních" hodnot, není jediná a hlavní odbornost pro práci ve státní správě. Z mého pohledu, Vaší reakce lze na toto usuzovat.Za sebe mohu jen říci, že se mi "nelíbí jeho kravata" -- má to totiž stejnou váhu, (z osobní autobiografie) jako Vámi sdělená informace o člověku, o kterém, dle vašich slov, nic nevíte.
Podstatné je toto, vylučujete, že by jste dělal "tlačenku" panu Ladislavu Bátorovi?
Pokud ano, jak je možné, že se tato informace objevila v médiích?

s přáním všeho dobrého Pavel Lukavský

Ve jménu pokroku, vědy a humanity

Tak je to potvrzené.. Cimrman skutečně žil.. Přes pochybovačné a přímo zlé jazyky je to potvrzeno. Ano, Jára de Cimerman skutečně žil. Ještě nedávné bylo jeho velkolepé dílo přirovnáváno k výtvorům páně Václava Hanky a jeho "Rukopisům". Dílo génia Járy de Cimermana by ostrakizováno a dehonestováno, aby někteří jedinci měli možnost vytlouci si politický kapitál. Připomeňme si co toho úžasného léta objevili účastníci expedice pod podlahou bývalého hostince. Obrovské dílo génia, právem přirovnávané k dílům Leonarda da vinci, Michelangela, nebo novátorskému dílu sovětského odborníka na biotechnologie Lysenka.

Nový důkaz jsem nalezl na .. Ve vší skromnost, nebyl to můj nález. Jeden nejmenovaný bloger přišel s názorem, že by bylo potřeba prověřit jak je to s tou naší českou malostí a brojil proti pocitu ušlápnutosti a strachu. Podával nezvratné důkazy, jak významní Češi se prosadili na poli vědy, umění, nebo, považte i ve světové politice. Hned proti sobě poštval nenávistné hlasy pochybovačů a zaprodanců i lůzy ulice. S jemným, typicky českým humorem podal důkaz nejasnější. Tím důkazem bylo dílo génia přelomu devatenáctého a dvacátého Járy de Cimrmana.

Dílo tohoto génia, dnes již světově známé a uznávané ocenili občané bez rozdílu věku i pohlaví na největšího Čecha všech dob, kde porazil i císaře Karla IV. Velkého to Lucemburka s českými kořeny. Díky tomuto bezejmennému blogerovi vděčíme za to, že pochybovači a samozvaní vykladači dějin ostrouhali. Jejich cílem bylo ponížit národní hrdost, pošlapat cit vlastenectví. Za peníze zaprodanců, pro cizí kapitál, pro ukojení vlastního ega a nebál bych se říci pod vlivem drog, uráželi a zesměšňovali autora. Právě v tomto okamžiku autor poukázal na nově zrekonstruované technické muzeum v Praze, kde na drobném artefaktu byl nalezen štítek "patent Jára de Cimerman".

Skromně, nehonosně s pokorou vlastní dílu génia. Drobná součástka v mlýnku na mák, nesla mistrovu pečeť.

Kam až sahalo dílo génia je dnes již celosvětově známo díky odborníkům na dílo mistra. Především je potřeba vyzvednout úsilí dnes již nežijícího ochotnického herce Ladislava Smoljaka, zakladatele divadla honosícího jménem génia. Divadlo Jára de Cimermana.

Mistrovým motem bylo pryč s českou malostí a já se připojuji. Národ který dal lidstvu tohoto génia nemůže být malý. Závěrem bych jenom podotkl, že někteří jedinci poukazují na fakt, že „Hliník se odstěhoval do Humpolce“, ale my dnes s jistotou víme, že „ Budoucnost patří aluminiu. “ — Jára da Cimrman.

Baráček

Na začátku byl baráček, takový malý baráček. Tři malá okýnka, dveře uprostřed a
ještě menší dvoreček. Tam jsem nějaký čas bydlel. Nejdřív sám, později se svým
psem a ještě později se svojí ženou a kopou dětí.. Tak nějak to zhruba bylo.
Bylo nebylo, baráček byl malý a já byl mladý. Tak je to dávno. Tak dávno, že když
Vám budu vyprávět, co jsme tenkrát ze začátku prožil, věřit mi nebudete.
Pán si to vše vymyslel a dnes hází špínu a bůh ví, jak to bylo.
Bylo to asi tak, že jednoho dne za mnou přišel Franta, nebo Karel, jméno, není až
 tak důležité. Prostě, prodávám baráček za sokolovnou, nechceš ho koupit. A já jako že jo
 a co proto uděláme.. Jak řekli, tak udělali. Dostal jsem klíče a začal snášet na
 hnízdo..Kolik chtěl, tolik jsem dal. Smlouva byla smlouva a peníze šli z ruky do ruky.
 Já spokojený, Karel spokojený.
 Prostě jak to mezi kamarády a partnery má být. Navezl jsem dvě kárky knih i
 koberec jsem koupil. Začal jsem normálně snášet na hnízdo.
 Až do okamžiku, když jednoho dne zvoní pošťačka.. A že nese rekomando,
 přímo to vlastních rukou.Takový pěkný proužek přes to rekomando. Abych jako na
 policii a tam vysvětlil proč to, nebo ono. Nikoho jsem nezabil a nechápal jsem co se děje.
 Až do okamžiku, než jsem seděl na lavici a zaklapla za mnou železná mříž policejní služebny.
 Tak co nám k tomu povíte? Stále jsem měl pocit, že si mne s někým spletli,
 že se policajt usměje a řekne apríl. Nesmál se a stále chtěl vědět, jak to s
 tím baráčkem bylo, a kolik jsem zaplatil a kolik jsem opravdu zaplatil.
 A vraťme se k tomu, to si děláte legraci,
 tak mezi námi, mě to říct můžete. Víte, podíval jsem se do očí tomu uniformovanému
 zástupci ruky zákona. Víte, já jsem byl nedávno na srazu a pan profesor nám
 říkal, že nás špatně připravil pro život. Představte si, že nás nenaučil,
 lhát a krát.. Co říkáte? Toto trochu
 uniformu rozhodilo, protože, člověk v ní nebyl žádný. Vypadalo to, že mne
 pustí domů a k vodě. Protokoly, bla bla bla.
 Možná by to vše probíhalo jinak, kdybych se nedozvěděl, že chapadla sahají
 hodně vysoko. Leč chapadla chobotnice mého kamaráda sahala výše.. Tak bylo
 vyšetřování zastaveno.. Jak se říká, pro nedostatek důkazů.
 
 Uběhlo několik let, zvoní zvonek.. nazdar Karle, co Tě k nám vede..? Víš,
 můžeš mi ukázat tu kupní smlouvu? Jako na barák? Jasný, není problém ..
 Vylezl jsem na židli, sundal složku a vytáhnu smlouvu.
 Karel smutně pokyvuje hlavou, jak jsem předpokládal.. a teď ti něco ukážu já. Dívám se dívám,
 barák stejný, dvorek stejný, akorát ty dva hektary polí v blízkém okolí okresního města
 tam zapsány nejsou.. Už ti to došlo?
 Hochu, to je malá násobilka, ta ti nikdy nešla. Dnes na těch polích stojí satelitní městečko.
   A jistý právník měl krásné nové BMV.

králíček pro štěstí

        (\ /)
              (. .) ♥♥
            
          c(")(")

Kytíčka..

Hospodská sešlost

Jedna fotografie z rodinného alba

Velikonoce

Už aby tu bylo jaru. Podívám li se dnes z okna, teď ne, teď je večer.  Venku tma jak v pytli. Ale  ve dne, ani zima ani jaro. Přesto si nemohu odpustit přivolat svým článkem jaro a ještě něco co je s jarem neodmyslitelně spojeno. Velikonoce se mi s jarem spojují, stejně jako blatouchy v potocích, jako podběl na stráních.. nebo třeba tisíce červených ploštic na kmeních stromů. S tímto mám jaro spojeno, jako velikonoce mám spojené s malovaným vajíčkem. Připomeňme si tuto symboliku. Kraslice - slovo, které původně označovalo červené velikonoční vejce. Barevnými vejci odměňovaly dívky koledníky za blahodárný akt vyšlehání. Za typické barvy pro Velikonoce, také proto, že je bylo možné získat z přírodních látek, se považují: červená, žlutá, zelená, hnědá, ale také černá.
 Svěcení Velikonoc se datuje hluboko do historie a navazuje na židovské tradice, které připomínají dobu, než Židé odešli z Egypta. Byly vždy oslavou jarního slunovratu, vítáním jara, probouzením se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i domácích zvířat. Ale především vždy Kristovo ukřižování a následné zmrtvýchvstání. Datum Velikonoc není pevně stanoveno, připadá na neděli po prvním úplňku následující po jarní rovnodennosti. Proto Velikonoce mohou být kdykoli mezi 22. březnem až 25. dubnem. Velikonočnímu týdnu se říká Velký, nebo také Pašijový a každý den má své jméno: Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Neděle se označuje jako Hod boží velikonoční. Velikonoční svátky předznamenávají postní neděle, které vystřídaly masopusty. Šest po sobě jdoucích nedělí má vztah k liturgickému kalendáři. První byla nazývána Pučálka. Její název je odvozen od pokrmu "pučálka", což byl předem naklíčený hrách, který se na suché pánvi opražil a podával sypaný pepřem, někde cukrovaný nebo polévaný medem. Druhá neděle byla Černá, jinde Samometná. Černou se nazývala podle černého oděvu žen, kterým se připomínalo ukřižování Krista. Druhá postní neděle byla také dnem úklidu, proto Samometná. Třetí neděle byla Kýchavá. Kdo v tento den třikrát za sebou kýchne, bude zdráv celý rok. Neděle Družebná byla čtvrtá v pořadí. Chlapci a dívky se scházeli ke společným posezením. Pátá postní neděle byla nazývána Smrtná. Ze vsi se vynášela Smrtka a přinášelo se léto. Smrtka - Morana jsou slovanské názvy bohyně smrti a zimy. Nejčastěji byla zhotovena ze slámy a ustrojena do ženských šatů. Morana byla upevněna na vysokou tyč a v čele průvodu vynesena za ves, kde byla vhozena do vody, nebo upálena. Poslední ze šesti nedělí před velikonocemi je Květná. Ta byla vyhrazena svěcení kočiček a vrbových prutů. Pašijovým týdnem vrcholí čtyřicetidenní postní doba Velikonoční týden končí pondělím, kdy se v českých zemích podle folklórních tradic chodí na koledu spojenou s pomlázkou či "mrskačkou", přičemž symbolem krásy života jsou vajíčka - kraslice. K pašijovému týdnu se vztahuje mnoho mýtů a pověr. Na mnohé z nich středověká křesťanská církev navázala. Například s Velkým pátkem byla spojena i víra v zázraky. Otvírá se země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. . Na Velký pátek se nesmělo nic půjčovat z domácnosti, neboť s takovými předměty se prý dalo čarovat. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu.
Velikonoce jsou hlavním svátkem církevního roku, osvětlují podstatu křesťanské víry v Boží lásku a Spasitele. Kristovo ukřižování je podle křesťanské víry výkupnou smrtí za lidské hříchy. Křesťané Velikonocemi oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Letošní Velikonoce připadnou na neděli 24. dubna a pondělí 25. dubna. A že se těším? Ostatně jako každý rok. Jsem otec početné tlupy amazonek a snad něco z té symboliky bude pravda.

Smutný příběh o hledání zmrda

Poslední roky, ani nevím proč, mám neobyčejnou smůlu. Průběžně, ale se zvětšující se intenzitou narazím někde na zmrda. Nedávno jsem si tento fakt uvědomil. Když sčítám škody, které mi zmrd v životě napáchal, tak si říkám, auto bych za to mohl mít. Poslední dobou jsem v osobním životě konfrontován s podivnými příběhy. Někdy mne překvapí zdánlivě poeticky, někdpřímou ranou přímo do týla.. Vždy, když se trochu zmátořím, naberu dechu a nažím se pochopit nejenom, odkud rána přišla, ale také čím jsem si jí zasložil. Nic se neděje jen tak samo od sebe. Říkám si. Problém jsem viděl v tom, že zmrda nepoznám na první pohled. Několikrát jsem si i říkal, "Uvidíš zmrda, vemeš ho lopatou, bude klid" Ale takto, co já mohu, jak se můžu bránit, když ho nepoznám?

V mysli se uhnízdila myšlenka, ptáček, vychovávající kukaččí mládě. Pojednou, to podivné ptáče začalo vytlačovat všechny ostatní myšlenky. Až zůstala jen jedna. Myšlenka na zmrda. Nejdřív jsem si přesně neuvědomoval, co vše se odehraje, Co vše budu muset podstoupit, do dnešního dne, kdy to tady píšu. Když jsem minulý týden otevřel noviny. V novinách článek, "Kam se poděli ti zmrdi?" Autor také psal, že nezmizeli, jen jsou někde zalezlí a čekaji na vhodnou dobu.

Slýchával jsem: „To je zmrd“, případně i „Neskutečný zmrd, to je ale pěkný zvíře“. Usoudil sem, že se opravdu bude jednat o nějaké zvíře. Ale, než jsem došel, tak už jsem nic nic neviděl. Bylo mi hloupé ptát se, jak vypadá, kolik má nohou a tak. Myslel jsem, že se jedná o nějaký vzácný druh. Něco jako potkan, nebo rejsek. Kdysi jsem slyšel, že kdesi na severu Čech objevili Ropáka. Přemýšlím, že mohlo dojít k záměně, to se stává, biolog si myslí, že našel nový druh, ale přitom je to jen mládě. Mohlo se jednat třeba o nějakého degenerovaného jedince. Případně, ale ne .. některé myšlenky by si člověk neměl připouštět. Mimozemšťany, to jsem hned zavrhl, nejsem fantasta, to by se vědělo. Z vesmíru, určitě ne. Musím pátrat tady, na Zemi.

Zašel jsem do knihovný. Máme knihovnu na Náměstí svobody a nemám to daleko. Tak jsem tam zašel a říkám: "Potřeboval bych nějakou knihu o zmrdech." Knihovnice u pultu byla zaražená. "Prosim?" Řekla, jako by si nebyla jistá co slyší. "Jak, o zmrdech? To opravdu nevím." A pochvilce dodala: "Nakladatelé dneska vydávají všechno, ale nevím, nepamatuji se. Možná něco bude v odborné literatuře, nebo v historii." Dodala mi odvahu knihovnice. No jestli něco najdu, tak Vás pozvu na kafe."Odpověděl jsem smířlivě, snad se mi povede něco najít. Mě zmrd trápí už nekolik let a nevím jak na něho."

Nic jsem nenašel, Prošel jsem celou biologii. Do knihy o Austrálii jsem nahlédl, jestli to nemůže být nějaký zavlečený druh. V rejstříku nic. To se stává. Lidstvo má své zkušenosti. Přivezou rybu, hodí ji do rybníka a najednou je tam jen ta ryba a nic jiného. S tím mají v Austrálii velké zkušenost. Nejsem biolog a tak jsem si zpočátku myslel, že může jít o něco podobného.

Stál jsem opřený o knižní regál v jedné zastrčené uličce a listoval si knihami. Hledal jsem cokoliv. Alespoň zmínku. Zaujala mne jedna o životě hodně profláklé herečky naší novodobé historie. Takové to, já nic já muzikant, já za nic nemůžu.. Prostě taková byla doba. Se zájmem a pochopením jsem nahlížel do jejího osudu. Bylo mi jasné, že věci se odehrály neodehrály tak jak jsem četl. To se v knížkách tak píše.. Nejdřív děctví v rodinném kruhu, různá příkoří a klacky pod nohama a plný svět zmrdů. A zase nic konkretního.

Byl jsem z toho pátrání špatný. Začal jsem pochybovat jestli hledám na správnách místech? Po hodině jsem se prátil za knihovnicí. "Tak našel jste něco?" Zeptela se bezelstně. "My sice budeme za chvilku zavírat, ale jestli chcete, podívejte se ještě na internet." Rozsvítili se mi očka.. "To by mohlo vyjít." A deru se k počítači. Zadal jsem heslo zmrd.. A po chvilce jsem ještě dopsal zmdrice. Jako samice od zmrda. To ať mi nikdo neříká, že se nerozmnožují, tak zase hloupej nejsem, Když existuje zmrd, tak musí existovat i zmrdice, to je jasný!

Pod dvou vteřinách guglování vypadlo několik desítek odkazů.

V jednom odkaze bylo napsáno, cituji. "Tak jsem díky tomu zmrdovi přišel o pět set tisíc," Přišel, vzal si je a už jsem ho nikdy neviděl" Ale nic konkrétního. Třeba jak vypadá. Nebo, takle věta, "Jak může takovej zmrd sedět na radnici?" Tady jsem by nejspíš blízko. Pak mne ovšem zarazil jeden citát, "Každé naše hledání zmrda, by mělo začínat a končit u nás samých." Tak tady jsem měl pocit, že si pisatel z nás dělá legraci. Tady to vypadalo, že se jedná o nějakého parazita.

Přišel jsem domů, Sedl jsem si na schody v hale, Máme tady takové schodiště a já si vždy sednu na druhý schod a sundavám si boty. Moje žena mi vždycky nadává, že se nevyzuji v zádveří. Seděl jsem, jak jsem přišel, unavený. Zklamaný..

"Tak jak?" Ptala se mne. "Jak jsi dopadl.?" Co ti mám povídat, dneska zase nic, ale, já se mu jednou dostanu na kobylku."

„Víš, táto, já si myslím, že by si něměl hledat, on si tě najde sám.“ Moje žena má asi pravdu. A taky jsem jí to řekl. Pro jistotu si však nachystám lopatu za dveře, abych byl připravený.

Mirko Hanák, mistr ilustrace.

Dovolil jsem si vypůjčit toto slovní spojení, protože mne nenapadá nic jiného v souvislosti s osobou malíře, grafika a především vynikajícího ilustrátora knih, Mirko Hanáka. Rád bych tímto drobným připomenutím tohoto československého umělce, splatil dluh, který v českém internetovém prostředí stále zůstává. Už jenom prostý fakt, že na Wiki stránkách jsou pouhé tři nic neříkající větičky, Pomalu více informací se dozvíme ze zahraničních serverů. Mirko Hanák se narodil 26. června roku 1921 v Turčanském Svetém Martine.

Před nastupujícím slovenským nacionalismem, případně i z jiných důvodů se rodiče odstěhovali na Moravu do Bukovic u Jeseníku. Kde otec Mirko Hanáka pracoval jako správce pily. Toto místo, ale i Kroměříž, Olomouc, ale také Skalička u Zábřehu, patří k životopisným údajům. Malá moravská obec, kam jezdil na prázdniny k babičce. Mohli a asi měli základní vliv na formování osobnosti malíře.

Pravděpodobně nesporný talent a zájem, případně i pocit ekonomické stability ho přivedli studovat do Zlína na Školu umění do Zlína. Nebude na škodu připomenout, že tehdy devatenáctiletý Mirko Hanák je konfrontován s realitou nastupujícího fašismu a oblast Jesenicka se stala neklidnou a horkou půdou bývalého Československa, takzvanými Sudety. Mezi roky 1940 až 1942 studuje na Baťově škole umění. Z komentáře jednoho čtenáře .."Střední školu studoval v Olomouci, kde v roce 1941 maturoval na Slovanském gymnáziu."  Ale ročník jeho narození, 1921 rozhoduje jako u desetitisíců jiných mladých lidí o jeho totálním nasazení v Třetí Říši. Životopisné prameny uvádí jeho nasazení v továrně u města Kapfefenberku. Až do vánoc 1944, kdy společně s malířem Čestmírem Kafkou uprchl. Možná by následující příběhy vydaly na knihu, ale nebylo to jediné období života které Mirko Hanáka poznamenalo.

Po skončení války a otevření vysokých škol se přihlašuje na studium na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Studuje u profesora Josefa Nováka.

V životopise je nepřehlédnutelný fakt, že v té době se pravidelně vracel na Moravu, kde měl svůj atelier. Kde také žili jeho rodiče a kde měla rodina svůj lovecký revír.

V nadsázce by se dalo říci, že statný, skoro dvoumetrový chlap, myslivec a umělec se stále častěji vrací do revíru, ne jako lovec, ale jako pozorovatel a básník. A to tak výrazný, že jeho malby, akvarely, kvaše se staly neopakovatelně osobitými. Již krátce po skončení vysoké školy se stává žádaným ilustrátorem knih s přírodní, ale i dětskou tematikou. V roce 1951, kdy Mirko Hanákovi bylo třicet let, vychází prvních pět knížek s jeho ilustracemi. Obrazně také vyšla nová superstár naší, ale i světové knižní ilustrace..

Má před sebou výrazné a plodné období dvaceti let kdy spolupracuje s širokým okruhem spisovatelů, ale v našich myslích zůstane spojený s "básníkem přírody" Jaromírem Tomečkem. Právě ve spojitosti s televizním pořadem „Lovy beze zbraní“, kde byl skoro pravidelným hostem autora pořadu Jaromíra Tomečka. Společně se Slávou Štochlem, ale i jinými osobnostmi kultury sedmdesátých let se vryl do pamětí všem milovníkům přírody.

Technika, kterou používal při své práci - rozpíjeného kvaše má velmi blízko k japonské a čínské kaligrafii. A jako takový autor je ve světě je ve světě znám, ctěn a obdivován. Jak jsem se zmínil, z obdivu k tomuto bezesporu světovému umělci, se vyznávají nejenom odborníci, ale i jednotliví blogeři z celého světa.

Během období,které jsem zmínil ilustruje desítky knih. Jen namátkou, bez časového sledu. Stříbrný lipan, Marko, Divoký koník Ryn, Rybaříci na modré zátoce a jiné. k tomu navrhuje filmové plakáty, kalendáře, ale z mého pohledu krásné poštovní známky.

Z osobního života to vím jen velmi málo, Vím, že byl ženatý, měl dceru, to je tak asi vše, co jsem se dozvěděl.. tedy zatím. Snad mi pomůžete doplnit mé vědomosti.

Jediné bližší informace ze soukromého života mám zprostředkovaně od spisovatele Jaromíra Tomečka. Mirko Hanák pobýval v Roce 1968 na ostrově Sachalin, na pozvání ze Sovětského svazu. Je to neověřená informace a jako takovou je jí potřeba brát. Právě v období srpnové invaze spojeneckých vojsk do naší republiky, byl zatčen a internován ve velmi nelidských podmínkách. I když u jeho životopisu je uváděný fakt, že umírá v Praze 4. listopadu 1971. Oficielně umírá na leukemii, nezbavím se, pocitu, že podlehl i nemocem v důsledku oslabení organismu po dlouhodobé internaci.

Kresby a malby Mirko Hanáka, technikou akvarelové tuže či kvaše, brilantně využívající efektu rozpíjené se barvy jsou ve sbírkách mnoha galerii. Např v památníku národního písemnictví,, v národních galerii v Praze a v Brně, či OVM v Šumperku. Odborník by jistě řekl více, já jen mohu být fascinován jeleny, ledňáčky, lipany jakoby vystupujících z obrázků. Jak jsem napsal výše, tato malířská technika má velmi blízko japonské, či čínské kaligrafické malbě. Proto je také velmi obdivována a knihy s ilustracemi ceněny a sbírány. I po letech nepřestávám být fascinován a nebojím se říci, že „období největší slávy“ má Mirko Hanák teprve před sebou.

Další informace, kterými bych doplnil tento medailonek, asi budu hledat obtížněji, ale snad se mi to za přispění náhod povede..

Předem děkuji za pomoc...

jen tak, co mne napadlo...

Ani magické číslo 11.2.2011 Vás neudělá šťastným.. musíme sami...
nejspíš...přesto i dnes se může něco změnit k lepšímu.

 

I když snímek vznikl dávno.. byl focený ve stejný den...

Ptákovinky a jiné ... krávovinky

Občas mi přijdou podnětné mejly, v poslední době již méně a méně. Snad proto, že je dál neodesílám snad proto, že mám přátele, kteří mají i jiné starosti, než přeposílat okoralé pečivo. Dnes jsem našel v poště tuto drobnou ptákovinku..Chtíc nechtíc jsem si ji připomněl, přišla mi již jednou, asi před rokem, tehdy ještě bez Aténského poloostrova. Jak vidět, lidé jsou všímaví a když jim někdo bere šrajtofli i se svrchníkem, tak si toho občas všimnou. Dovolím si tento traktát o světové ekonomice hodit na blog. Nečekám nobelovku, nečekám, že mi budete spílat porušení autorského zákona. Ani nečekám komentáře přes půl stránky. Ať si každý vybere to své a prosím, nekomentovat tradiční kapitalismus, protože, jak všichni víme, tam létají pečení holubi přímo do úst.


Pohledy na hospodaření v různých politických či náboženských uskupeních
KŘESŤANSTVÍ: Máš dvě krávy. Jednu dáš sousedovi.

ISLÁM: Máš dvě krávy. Jednu si necháš, druhou vyměníš za manželku.
SOCIALISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a dá ti trochu mléka.
KOMUNISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a zavře tě.
NACISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě a zastřelí tě.
EVROPSKÁ UNIE: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě, jednu zastřelí, druhou podojí a mléko vylije do řeky.
TRADIČNÍ KAPITALISMUS: Máš dvě krávy. Jednu prodáš a koupíš si býka.
Stádo se zvětšuje a hospodářství roste. Nakonec vše prodáš a jdeš do důchodu.
ČESKÝ KAPITALISMUS: Na dvě krávy si vezmeš půjčku od banky ve výši 1,6 miliardy Kč a odstěhuješ se na Bahamy. Banka posléze zjistí, že to nebyly krávy ze zlata, jak bylo soudním znalcem doloženo, ale dvě rachitické kozy. Rozdíl zaplatí daňoví poplatníci a soudní znalec bez újmy pokračuje ve své živnosti.
AMERICKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Prodáš jednu a nutíš druhou, aby dávala mléko za čtyři. Později najmeš konzultanta, aby zjistil proč to kráva nevydržela a musela být utracena.
FRANCOUZSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Jdeš do stávky, protože chceš tři.
JAPONSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Navrhneš je tak, aby byly desetkrát menší a dávaly dvacetkrát tolik mléka. Pak vytvoříš leporelo o chytré krávě nazvané Kravakimono a budeš je prodávat po celém světě.
ČÍNSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. K tomu 300 lidí, kteří je dojí. Vykazuješ plnou zaměstnanost, vysokou produktivitu skotu a zatkneš novináře, který tato čísla zveřejňoval.
BRITSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Obě jsou šílené.
ITALSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Nevíš ale, kde jsou, a tak jdeš na oběd.
RUSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš pět. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš 42. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jsou jen dvě. Přestaneš počítat a otevřeš další láhev vodky.
ŘECKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Obě sníš a požádáš EU o dvě nové.

Závěr ? Na závěr, co říci na závěr? Kdysi, někdy kolem roku 1989.. Ale co, vždyť si to pamatuji přesně, protože ty dny se narodila má první dcera a také probíhala ta slavná "sametovka". "Musíme na demonstraci.. je potřeba podpořit..Havel na hrad.."
Jen mám pocit.. abych při příští revoluci zase nekrmil krávy sám, jako tenkrát .. zatímco.. si někdo hledá místo pod tribunou.

Kapitola III Káča

 Kolikrát jsem si říkal, že nemám v životě štěstí. Prostě nic jiného v tom podle mého, nemohlo být , leda že by to tak být mělo. Osud podobný tomu mému, prožívala skoro celá má generace. Samozřejmě až na děti vyvolených. Což mi nepřišlo tak divné, protože co svět světem stál, byly kasty. Kasta vyvolených a zbytek lidí. S kastou vyvolených jsem se moc nepotkával. Pokud ano, nepřišlo mi to divné. Někdy něco bylo za hranicí mého chápání, ale jedním uchem tam druhým ven.

Jak říkám, nebyl jsem vyjímka. Byl normální kluk podobný desetitisícům kluků v celé Evropě. Bylo mi něco přes dvacet, vojenskou službu skončenou. Pro někoho se život otvíral. Já, podstatě jsem byl chycený do pasti. To, co mne čekalo, jsem nechtěl přijmout. Vize šťastné budoucnosti u rodinného krbu za dohledem všemocné policie. Ledacos jsem slyšel o ráji kam jdeme moc se mi nechtělo .A tak jsem četl. Četl, četl a zase četl, cokoliv co mi přišlo pod ruku. Realita byla v očekávání, že se něco naplní. Že něco velkého přijde jaksi, samo o sobě, tak to samo o sobě nepřicházelo. Až jednou jsem našel inzerát.. Přes půl stánky novin. Nábor pracovníků do Do podniku speciálních prací. Beruška neberuška.. To byla šance. Navíc, proč ne? Díval jsem se na Číču, jako by se s ní chtěl poradit. Co myslíš, mám..? Chtěl jsem znát tolik otázek, Zvládnu to, nám na to? Obracel jsem se ke svému bůžku, netušíc, že o své cestě musím rozhodnout sám. Číča byla jen můj ochránce. Rady nedává. Mám nebo nemám.. Tak jsem tady odepsal.

Jak příběh má pokračování až po několika letech. Půjdu stále rovně, řekl jsem si a pod tím kopcem přenocuji. Snad tam někde najdu vodu. Nutně jsem jí potřeboval.

Přespím a ráno půjdu. Nebyla jiná možnost. vzdálenost se zdála nekonečná. Držel jsem se staré. skoro zarostlé cesty.. vyjeté koleje pomalu zarůstaly travou. Nebylo známky, že tady někdo posledních deset let jel. Unavené oči podrážděné všudepřítomným prachem začali řezat.. Byl jsem unavený. Neustále se vracející pochybnosti o mém rozhodnutí.. Všechny příručky říkají .. vyčkat, vyčkat.. vyčkat.. záchranáři se vydají "trosečníky hledat". Všechny ty záchranné expedice mají vždy jeden základní smysl. Tím je ukázat, že žádný život není bezcenný, že každý život jednotlivce nezůstane bez pomoci. Tak nás to vždy připomínaly na školeních i v realitě. Na přežití. To byla snad nejprotivnější část mé přípravy. Jsou to zdánlivě desítky nelogických situací, jejich řešení. nelogických a nepochopitelných a brutálních situací. Smysl mi vždy unikal, i když jsem rozumem dokázal připustit i možnost, že se to možná může hodit. Toto prodělané školení šlo až za rámec normálnosti. A jak jsem později připustil a pochopil mělo podstatně hlubší smysl. Mimo skutečné a nefalšované přípravy. "Bílej vrah" během měsíce několikrát opakoval větu. "Uvědomte si, nikdo vám tady nebude nikdo utírat prdel. Nelíbí?! Tak táhni." Což asi třetina udělala. Odešli, ovšem, jak jinak bez koruny.

Někdy to bylo i horší. Pro někoho poslední životní šance. Pro někoho útěk od průměrnosti, pro druhé řešení jiných problémů. Pro každého něco. Zůstalo nás nakonec asi necelých dvacet kluků, podivných, životem poznamenaných pomatenců, snílků a dobrodruhů.

"Proboha, co budu dělat? Já to tady nevydržím, já se snad zblázním." Tak a podobně až jednou to jeden z nás opravdu nevydržel. Za táborem byla železniční trať..

Ten chlap, vyběhl ven, jen v trenýrkách a v nazouvacích bačkorách a rozpřáhl ruce... Náraz vlaku by strašný. Poslední okamžiky slyšel jen skřípění brzd a .. najednou byla tma.. Přežít.. Přežít.. opakoval jsem si.. Musíš přežít.. to nemá naprosto žádnou logiku, natáhnout tady bačkory. Myšlenky přeskakovaly jedna přes druhou, ale nic mne nedokázalo vysvobodit z hluboké deprese.. Na to nás v kurzu nepřipravili..

První pomoc, tu jsme dokázali poskytovat i po slepu. Však zatočit ze svými myšlenkami, .. moc ne. "Jsi sám svůj největší nepřítel." Tak a podobně." Nelituj se, nemysli a dodržuj pravidla. Kolikrát za ten měsíc jsem měl chuť říct co si myslím. Naštěstí neřekl.

Odpočinu si,. Na hodinkách jsem měl tři čtvrtě na tři.. největší parno bylo již za mnou. Načerpám síly a půjdu dál.. Pomalu mne začaly bolet nohy.. nesundávej boty.. v žádném případě nesundávej boty. Nemusel by jsi je znovu obout.. Znovu jsem si odříkával body základů přežití.. Neustále měj pod kontrolou svůj organismus.. to je to, co je nejdůležitější, i ta nejmenší oděrka, i sebemenší škrábanec, na podchlazení organismu. Prostě cokoliv co je bránou infekce. Cokoliv tě může ohrozit..Od komára až po dravou šelmu. Později jsem musel uznat - zkušenost z cizineckých legii, měla něco do sebe.

Pokud se ovšem neupeču, pod tím příšerně protivným vedrem..Najdou někde pořádnej šutrák a vytesají do něho nápis. Zde natahnul bačkory slavný český spisovatel. Cestovní kanceláře budou pořádat zájezdy. Začal jsem se této myšlence smát.

Tak znovu, pravidlo --- "Hlídat oči, pozor na slunce." Mohl bych ta pravidla recitovat i pozpátku. Vojenský dril přípravy se mi začal ukazovat dobrý. I když v myšlenkách zůstával nestále stejně protivný. Když jsme byli na základně jsme několikrát probírali. Ze všech nemožných pohledů. Zasraná vláda. Pomyslel jsem si. Pracoval jsem pro vládu na tajné misi. Nebyl jsem voják. Byl jsem v týmu geologů zkoumající oblast o rozloze desetitisíců čtverečních kilometrů. Doba se mi začala zdát opravdu divná.

Seděl jsem na zemi na malém vyvýšence ve stepi. Zkontrolovat výstroj. Po kolikáté už? Máš opravdu všechno? Nestrašil jsi nic? Neustále si připomínám poučky. "I ta nejmenší drobnost ti někdy pomůže zachránit život."

Očima jsem prohlížel krajinu, která mne neustále, již od prvního okamžiku fascinovala. Neuvěřitelně kouzelná, snová krajina. Nedokázal jsem "Ty hňupe, čemu se tlemíš!" řval na mě školitel. Říkali jsme mu spontánně Bílej vrah..Byl prý u cizinecké legie.. ale nesmělo se to říkat nahlas.. "Kousek toaletního papíru ti může zachránit život." Metody měl neskutečné. tvrdé, až sadistické. Vzpomínám jak nechal celý kurz jednoho dne večer běhat za svitu baterky..

"Jedete pracovat a chci aby jste se všichni vrátili zpátky.. Turisty a pimadony neberu.." Říkal, jako by to měl naučené nazpaměť. Neuvěřitelná sprostota a brutalita Bílého vraha byla odporná. Jednou, když jsme chtěli skončit něco dřív. Klečel mi na zádech a řval jako pominutý: „Mě nezajímá co chceš! Ty jsi úplný hovno a když budu chtít, tak se tady na místě posereš!" Neposral jsem se, ani nezapomněl. Hlavně jsem pochopil, když má člověk přežít, musí mít sílu. A já teď přežít chtěl.

Káčo, co ty tu děláš.. vždyť jsi měla přijít až zítra? Nechápal jsem proč někdo chce přijít za mnou takovou dálku. Jak mne našla uprostřed pouště.. Já opravdu nemám tolik vody.. „Káčo, ty jseš pitomá.. jak daleko vidíš. Tady jde vo kejhák.“

KAPITOLA II Londýna z blondýna

Od té doby, co jsem si domů přivezl se můj další život měnil.. ne ze dne na den, případně jako úderem blesku. Ve své podkrovním pokojíku jsem sdílel své desky, knihy s mlčenlivou Číčou.. Následující zimu jsem pomalu začal myslet i na ty ptáčky za oknem. Nejdřív nevědomky, ale později čím dál tím častěji. Jednoho zimního dne jsem přesunul Číču blíže k oknu tak abych jí měl blíž u své postele.

Nescházelo mi vlastně nic, až ne jednu maličkost. Hledal jsem lásku a samozřejmě, obrazně řečeno, i nějaké naplnění. Zkrátka, hledal jsem pořádnou babu. Jenže, ouha. Nějak jsem se s děvčaty míjel. Nebo jsem je nepotkával. Nebo i občas potkával a o to rychleji rozcházel. Celé moje trápení s děvčaty začalo být až podezřelé. Jako by v mém podkrovním bytě přestaly fungovat normální chemické zákony. Myslím tu vzájemnou přitažlivost, chemii sexu.. Přitažlivost pohlaví. Když si tak vzpomínám, jediná Číča byla v té době opravdu trvalá. Čím více jsem se snažil pronikat k srdci děvčat a vlastně i dál, odehrávaly se neuvěřitelné, malé katastrofy. Karamboly, které jako by cosi naznačovali. Jediná Číča zůstávala se mnou. Mimo ptáčků za oknem. Radil jsem se sní, jako by mi mohla dát radu. Byla to ona, která způsobila i jeden rozchod a na delší čas prázdno v mém srdci. Jednou jsem si přivedl krásný ztepilý blonďatý zázrak. Říkával jsem jí "Londýna z Blondýna", byla to přesmyčka toho výrazu blondýna z Londýna. A nebo taky říkal Beruško. Podle jednoho hodně známého filmu. Dlouho jsme se kamarádili. Potkávali na ulici jako náhodou. Až se z náhod stávalo vědomé potkávání. Jednoho dne nastal rozhodný okamžik. Den „dé“, říkají vojenští stratégové. Byl zrovna dnes. I já strategicky věděl o co mi půjde, přál jsem si milovat se a vlastně už mi ani o nic jiného nešlo. Vedl jsem jí po schodech do podkroví. Chladné, dřevěné schodiště schodiště vrzalo. O vztahu mezi mladým klukem a blonďatým zázrakem , to platilo také.

I když často měla podivné otázky matka. „A co to je zač, ..? mě se moc nezdá, je taková divná.“ Bylo by jednoduché všechnu vinnu svalovat matku. Matky se občas chovají jak kozy, tedy skutečné kozy - zvířata. Někdy se stane, že mají vícero kůzlat, ale ponechají si jen jedno - kozlíka, ostatní odvrhnou. Ale o toto jedno jediné se starají až s opičí láskou, a moří, moří,... tedy i ty ostatní, kterým lásku nedávají. Není těžké si domyslet, jaký byl scénář první lásky - nelásky. To co jsem prožíval do písmena naplnilo prokletí této popsané šablony. Nejspíš, tady zasáhla vyšší moc. Naše rozhovory se často točily kolem výletů na hory, zábav a muziky, kina. Nic, po ten krátký dvou, tříměsíční známosti nenaznačilo, že se chceme spolu milovat. Také, ani to, že vezme tak rychlý konec. . „Pojď dál“, zval jsem jí do podkroví. „Žijeme tady s Číčou“ „ Co, ty máš kočku? Zeptala se udiveně. „Ně, kočku, ale jen takovou sošku, pro štěstí.“ Uculoval jsem se. „Pro štěstí?“ „Ty jsi moje štěstí. Co je to štěstí? Beruška moje zlatá..“ Dodával jsem šišlavým hlasem. Tušení, že jsme se dnes nepotkali luštit křížovku. Oběma šlo tajenku. Jenže, někdy je řešení jiné, než si člověk představuje. „Beruško, já tě miluju“ Vypálil jsem na ní jako z děla.. občas to vyznání lásky, mezi řečí, To ano, polibky a objevování pohoří.. „ Mluvit o lásce, ještě neznamená milovat“ Odpověděla, jako když boxer dává úder pod pás.

"Počkej, já sama." Snažil jsem se svléknout svetr. "Ale já chci,.." Nenechal jsem se odbýt. Chuť na milování vzrůstala a nedočkavost a chuť přijít „věci na kloub“ Ano, byl jsem kozlík, kůzle, vystrašené, kůzle. Svlékla si svetr a ledabyle ho odhodila na stolek za postelí. Jako podivnou náhodou zasáhla sošku. Číča se poroučela k zemi. V poslední chvilce jsem jí zachytil, ale i tak spadla až na podlahu. "Kruci, nemůžeš dávat pozor!" zařval jsem jako smyslů zbavený. "Aby ses nepotentočkoval.. je to jen obyčejná ... kočka.. " Zamrazilo mne. “Promiň snažil jsem trochu mírnit svůj výbuch.. Promiň.."začal jsem Berušku hladit po ruce.. Víš, tomu nemůžeš rozumět.. to je.. víš.. "Chceš říct že jsem úplně blbá.. jo. Tak já ti teda něco řeknu, drahoušku..." Nic bych za to nedal, že tyto slova někdy slyšela od své matky. „Já ti seru na tu tvoji Číču, .." Začínám znovu, už asi po desáté, pokaždé přijdu k tomu bodu, kdy nevím jak dál. jakýsi začarovaný kruh, jakýsi gordický uzel. Jehož lze jedině rozetnout. Jako tkanička od boty, kterou když se poprvé přetrhne, je nejlépe jí vyhodit.. Neustále jsem se pokoušel ji svázat a pokaždé se přetrhla na jiném místě.. Netušil jsem jestli se se mnou přišla jen rozloučit a toto byla záminka. Nebo se mezi námi stalo právě v tomto okamžiku. Odehrálo nebo ze setrvačnosti.. Tak to je báječný, tak už se hádáme kvůli krávovinám.. "Ale já se nechci hádat.. " "Ale chceš.. Víš, že tě mám rád,..? Přerušila mne, "Jóóó..?" Přerušila mne s podivnou ironii v hlase."Tak víš co..?" No to by mne zajímalo..povídej, povídej, .."Ale...to nemá smysl." Chceš se hádat.. Hádka přerostla v podivnou přetahovanou svetr.. "Pust ten svetr,..“ „Nepustím..“ „ Pus ten svetr, ti povídám.. " Nebo co, ..? Jednoslovné chrčivé zvuky se spojovaly v plačtivé až vyčítavé nesrozumitelné urážky. Proč mi to děláš? "A co ti dělám, "Proč mne držíš?“ "Já tě vůbec nedržím,.." "Držíš..!" "Kurva, nech toho, nebo se naseru.." "Tak ty se nasereš, a co já.. Dej mi ten svetr, jdu pryč, to si nemusím nechat líbit..." Naše hádka přerůstala souboj.. Ve kterém jsem po chvilce začal mít navrch.. Objal jsem zmítající Berušku a začal jí líbat.."Beruško nech toho, Beruško, no tak Beruško.. " Postupně ochabovala energie se kterou bránila jak svetr, tak dívčí poctivost.. Vítězství nebylo sladké a vzájemné. Bylo hořké. Byla to prohra nás obou. Moje, její a hlavně moje.. Provinile jsem seděl na pelesti postele. "Tak takhle jsem to nechtěl.." "Jsi hajzl.." "No tak, už toho nech," po chvilce vzájemného mlčení jsem dodal." "Tak jsem hajzl." Prosil jsem jí, jako když malé dítě škemrá o hračku v obchodě. Nic, něco se zlomilo. Ještě jednou jsem zkoušel vrátit vzájemnou náklonovost. "Prosím.." Bylo po všem. Jedna kapitola života se uzavřela.. Už to nebude jako dřív .. toužení, snění, navždy v milování zůstane ta pachuť násilí. Byl definitivní konec. "Kde máš hřeben.." Jedním okamžikem náš milostný vztah skončil. Díval jsem se na Číču, bylo mi jasné, že je konec. Beruška pohodila s vlasy a řekla,: "Tak já budu muset.. jít.“ Řekla slovo „muset“ s takovou až nenávistí . „Uvidíme se ještě, nebo už se mnou nechceš být..?“ „Záleží na tom? Ani se mi nepodívala do tváře, česala si vlasy a dívala se z okna.. Žárovka lampičky ozařovala podkrovní místnost. Podivné šero se snášelo nad městem„ Uvidíme se ještě?“ Naléhal jsem, protože jsem potřeboval znát odpověď. Potřeboval jsem mít pocit blízkého člověka, cítit teplo široké duše, která dokáže obejmout, potěšit. Prostě potřeboval jsem jí, nebo kohokoliv, kdo bude se mnou sdílet mé sny. Neodpověděla.

Neodpověděla, ani, když jsem jí doprovázel, když jsem jí doprovodil na večerní autobus. „Tak mi dej aspoň pusu“ Místo polibku, nastavila tvář. Bylo mi jako spráskanému psovi. Už jsme se nesešli. Milovali jsme se nebo ne? Pochybnost stále zůstává. Co je to za milování,když se žena podvolí násilí. To dodnes nevím. Dnes již vím, že možné je vše, někdy to vše možné je žádáno. I když jsme se potkali, pravda, až po dlouhých dvaceti letech, a nepadla o těch okamžicích ani zmínka. Svým způsobem jsme zůstali kamarádi, jak jinak, Vím, že mne Číča toho večera podruhé pomohla..To by nefungovalo a Číča to věděla, jako i mnohokrát potom.

Kapitola první Číča

Vím, nebudete mi věřit, ale vše co v této knize vyprávím se nikdy nestalo a nikdy stát ani nemohlo.. jen má básnická licence je spojila v jeden neuvěřitelný příběh, co jsem kdy slýchával při táborových ohních, nebo ve chvílích volna, při cigaretě, případně bylo jen tak zaslechnuto -- kdesi a kdysi.

Nic z toho, co jsem napsal není pravda,

nic podobného jsem nikdy neprožil,

ač bych si moc přál.

Modrá zůstane modrá, pokud tomu věříš.

Kapitola I Číča

Můj příběh začíná dávno, někdy v roce 1980, nebo kolem toho roku. Ještě pět let před tím, než jsem dostal nabídku jít pracovat k jakési společnost zabývající se, mimo jiné i geologickým průzkumem. Byl jsem zatraceně mladý. Možná i velký snílek a blázen, že jsem tehdy na tu nabídku kývnul. Ještě než začnu vyprávět můj příběh, musím čtenáře seznámit s Číčou. A to co se k tomu váže.

Už jako malého kluka mne fascinovaly cestopisy, jak by ne, má dětská fantazie snila o dálkách dobrodružstvích o všem co prožili ti slavní mužové. Snil jsem o expedici do Lambertye, do Afriky, nebo jako pánové Hanzelka se Zikmundem kolem světa. Poslouchal jsem v rádiu jejich reportáže. Snil jsem, že, také někdy něco podniknu něco tak báječného a dobrodružného. Poznám kouzelné dálky. Prostě, hloupé, naivní, ale neskutečně krásné klukovské sny. Uvědomoval jsem si to, zatím co jsem se kodrcal lokálkou za starým spisovatelem.

A měl jsem to dobře promyšlené. Na vše se vyptám, nechám si posvětit načrtnutou trasu mé příští cesty. Nedokázal jsem si připustit, že by má cesta "královskou cestou za romantikou", byly tak bolestně vykoupena. A hlavně, že si na ni ještě pár let počkám. Před měsícem jsem přes redakci časopisu květy Květy zaslal dopis. V němž jsem se, pravděpodobně s pravopisnými chybami, zmínil, jak pána cestovatele obdivuji. A také jak moc bych si přál ho navštívit.

Stál jsem před domem z režných cihel, v oknech bez záclon Také mne přivítal, "Á to jste vy, co děláte tak krásné pravopisné chyby, kdybych se tak nepobavil, tak jsme se asi nikdy nepoznali." Podal mi kostnatou chladnou ruku a podivně se usmál. Víte pane, já je také dělal a vlastně, dělám dodnes.. " a stejně smutně, jako se na mne usmál, jako by mu bylo jasné. "Sladíte..? Kolik kostek.." úslužně se zeptal. "Já, co mi umřela maminka, už tady nemám nic, já nic nepotřebuji." Zatím toporně sedím na nepohodlné kuchyňské židli, úplně nesvůj. Nedá se říct, že by se mi u starého pána nelíbilo. Pomalými, šouravými kroky přinesl na tácku dva menší porcelánové hrníčky. "Já nesladím, doktor mi to zakázal" Mé oči zatí bloudily po místností. Nic nenaznačovalo velkého spisivatele a cestovatele. Pár knih, několik dopisů srolovaných do ruličky a převázaných nitěmi. Tady jsme sedávali s maminkou a pili spolu kávu." Z mého mlčenlivého zadumání mne vytrhl otázkou: "A co by jste rád věděl, mladý muži, ptejte se." Vybídl mne k hovoru. "Pane Kunc, jak to říct, mě zajímá všechno.." Osmělil jsem se. "Já jsem si taky přivezl knížku na podepsání. A podívejme se, knihu a podepsat a zajímá vás všechno. Nejste málo náročný mladý muži a to je dobře." Načež,o trochu méně zúčastněně dodal. "Mladý muži, tolik času nemáme.." Vy protože všechno nejdřív musíte prožít, a já, protože už jsem starý." Vytáhl odkudsi z kapsy starého ošoupaného pláště malou lesklou plechovou tabatěrku a otevřel jí. Na obalu byla rytina tří pyramid a velblouda. Těmi kostnatými rukami se stařeckým třesem vytál jednu balenou cigaretu. Nebude vám to vadit, když si zapálím? "Kouříte?" Nabídl mi cigaretu stejně plaše, jak sám vypadal. Víte, mladý muži, doba je teď zatraceně divná, cestovatelům moc nepřeje.." "Jsem z toho smutný, doba je zlá." V zimně jsem byl dva měsíce v nemocnici." zamyslel se, Já bych měl strach, že když si jednou zapálím, tak už se toho nezbavím. Zapálil si cigaretu a popotáhl. A skoro zároveň se rozkašlal. Jeho vytáhlá postava se podivně v schoulila v jeden svíjející se uzlík.. Vytál kapsy toho pláště hadřík a odplivl hlen.. Podíval se na mne, a jako omluvně povídal, "Cháron čeká..však se brzy dočká." Pronesl sotva slyšitelně a jméno Cháron vyslovil tak podivně, až posvátně. "Tak kde jsme to skončili, mladý muži?" "Jo, jak jste to říkal, že chcete také cestovat.." Ve tváři starce, který nejspíš trpěl bolestmi, prolétnul sotva znatelný úsměv. "Kde máte tu knihu, ať vám jí mohu podepsat." Vzal ze stolu plnící pero, snad stejně staré jako byl on sám. Pomalu a pečlivě do knihy psal slovo za slovem. Pak vzal knihu do rukou,slabým dechem osušil poslední nezaschlá místa po inkoustu. Podal mi ji zpět. Zvláštní věnování, kterému jsem nerozuměl, teprve teď s odstupem třiceti let mi dochází jeho smysl."Až se ti jako mě, stáří přiblíží, komě, psy a včely budeš milovat. 1. Května 1980 a podpis, František  Kunc Nesouhlasně jsem pohodil hlavou. Nikdy jsem to tak necítil, byl jsem mladý a asi hodně naivní.

Já vím, dnes z odstupem tolika let se to může zdát podivné. Ale bylo to tak. "Mladý muži, vaše ctěné jméno, víte ta paměť.." A paní matka? Co dělá, " Nevím proč, měl podivný pocit, že jí zná. "Já jsem paní matku učil, takové bujné kůzle." Dal si záležet na slůvkách bujné a kůzle. "Podobáte se paní matce, takové bujné kůzle." Opakoval. "Ale to už je dávno." A nesouvisle navázal, "Já byl v zimně v nemocnici a dole ve sklepě krmím kočičky." Nadechl se, popotáhl z cigarety a pokračoval. Věřil by jste, že jim nikdo ani rohlík nedal? Já jim koupím ..trochu toho mlíčka .. natrhám do něj rohlík." Oni se seběhnou, .. Nebyl schopen souvislého rozhovoru, zhluboka se nadechl a pokračoval. "..se seběhnou, drbu je za ouškama. Máte také rád kočičky?" nečekal na odpověď a pokračoval. "Máme u domu tři kočičky a kocourka" A když je narodí nová koťátka, chodím a najdu jim nový domov.

Moc mne kočky a kocourci nezajímali. Což samozřejmě spisovatel instinktem poznal. "Já vím, vás to nezajímá, že ano? Pokrčil jsem rameny, měl jsem jinou představu o spisovateli nádherných cestopisů po Africe. Možná trochu litoval, že jsem přijel, zdůrazňoval jakou dálku jsem musel projet a kolik peněz to stálo. "A vy by jste chtěl do Afriky?" Zeptal se z ničeho nic, jako by si vzpomněl na dopis kterým jsem ho prvně oslovil. "Samozřejmě,.." Vyhrkl jsem skoro okamžitě. "Dokonce mám jméno pro cestopis - Sto dní na černém kontinentě." Možná jsem čekal pochvalu, možná jsem si sám připadal zajímavý. Okamžitě mne zamrazilo a koktavě jsem se snažil převést rozhovor na jinou rovinu. "A vy píšete teď nějakou knihu?" Nastala delší pauza, jako by přemýšlel co mi má odpovědět. "Už asi ne, přepracovávám jeden román, já vím že nikdy nevyjde." "Je špatná doba a já už mám tak málo času."

Asi jsem tenkrát musel být padlý na hlavu, že mi položil otázku. "Copak vy tady nevidíte smrt?" Vyměnili jsme si pohledy, ze kterých muselo být jasné, že si nerozumíme. "Ne, v žádném případě, podívám se z okna slyším hučet splav, slyším ptáky zpívat, sluníčko svítí, jaká smrt?" "To je dobře, mladý muži, to je dobře. Víte, já ještě dneska musím psát, musím opravit mojí knihu, tak nebudete se zlobit...? musím ještě dneska, mám svoje penzum, já píšu pomalu." Ta otázka, byla to spíše prosba, mi přišla podivná. " Dal bych vám něco dal na památku, jestli poznáte kdo to je..?" Počkejte minutku a pomalu se odšoural do sousedního pokoje. Po chvilce přinesl menší asi třicet centimetrů vysokou sošku kočky. Utíral z ní prach a něžně, jako by se s ní loučil. "U vás jí bude dobře, vím to, vidím vám to na očích. Já už jí potřebovat nebudu." "To je Bastet, bohyně a ochránkyně" "Kolik bude stát?" Zeptal jsem se hloupě. "Celý váš život, to je Bastet, časem poznáte, ochrání vás, jako ochraňovala mne, celý můj život." Koupil jsem jí ještě za první republiky na své cestě po Egyptě. Za krátko na to jsem se rozloučil. Zabalil jsem "číču" do košile a ještě než jsem odcházel, mi ten starý, umírající muž snažil neco sdělit. "Mějte rád kočičky, oni jsou jiné než si myslíte. Jsou krásné a prosím vás, neubližujte zvířátkům." Ještě, když už jsem sbíhal ze schodů, slyším, "A prosím, sypejte ptáčkům."

Vyšel jsem před dům, a zamířil přímo k řece. Šel jsem za zvukem hukotu blízkého jezu. Umyl jsem si ruce, tváře a v chladné vodě. Z košile vybalil mojí "číču" a postavil jí na kamenný lem jezu dlouho jsem se na ní díval. "Tak co Číčo, co mne v životě čeká?" zeptal jsem se polohlasně. Dlouho jsem se díval na ni, a měl jsem pocit, jako bych probudil k životu staroegyptskou bohyni Bastet. Dívali jsme se na sebe v tom v tom nádherném sluneční dni, kousek od domu, kde pomalu a jistě se jeden muž odebíral za svým převozníkem.

Neuvěřitelné příběhy, křížem krážem po celém světě a zatím vždy ze šťastným koncem, spojuje moje šťastná hvězda. Bůžek s kočičí hlavou, moje Číča, Bastet kterou jsem ten den dostal a který mne provází a chrání již třicet let.