Kolikrát jsem si říkal, že nemám v životě štěstí. Prostě nic jiného v tom podle mého, nemohlo být , leda že by to tak být mělo. Osud podobný tomu mému, prožívala skoro celá má generace. Samozřejmě až na děti vyvolených. Což mi nepřišlo tak divné, protože co svět světem stál, byly kasty. Kasta vyvolených a zbytek lidí. S kastou vyvolených jsem se moc nepotkával. Pokud ano, nepřišlo mi to divné. Někdy něco bylo za hranicí mého chápání, ale jedním uchem tam druhým ven.
Jak říkám, nebyl jsem vyjímka. Byl normální kluk podobný desetitisícům kluků v celé Evropě. Bylo mi něco přes dvacet, vojenskou službu skončenou. Pro někoho se život otvíral. Já, podstatě jsem byl chycený do pasti. To, co mne čekalo, jsem nechtěl přijmout. Vize šťastné budoucnosti u rodinného krbu za dohledem všemocné policie. Ledacos jsem slyšel o ráji kam jdeme moc se mi nechtělo .A tak jsem četl. Četl, četl a zase četl, cokoliv co mi přišlo pod ruku. Realita byla v očekávání, že se něco naplní. Že něco velkého přijde jaksi, samo o sobě, tak to samo o sobě nepřicházelo. Až jednou jsem našel inzerát.. Přes půl stánky novin. Nábor pracovníků do Do podniku speciálních prací. Beruška neberuška.. To byla šance. Navíc, proč ne? Díval jsem se na Číču, jako by se s ní chtěl poradit. Co myslíš, mám..? Chtěl jsem znát tolik otázek, Zvládnu to, nám na to? Obracel jsem se ke svému bůžku, netušíc, že o své cestě musím rozhodnout sám. Číča byla jen můj ochránce. Rady nedává. Mám nebo nemám.. Tak jsem tady odepsal.
Jak příběh má pokračování až po několika letech. Půjdu stále rovně, řekl jsem si a pod tím kopcem přenocuji. Snad tam někde najdu vodu. Nutně jsem jí potřeboval.
Přespím a ráno půjdu. Nebyla jiná možnost. vzdálenost se zdála nekonečná. Držel jsem se staré. skoro zarostlé cesty.. vyjeté koleje pomalu zarůstaly travou. Nebylo známky, že tady někdo posledních deset let jel. Unavené oči podrážděné všudepřítomným prachem začali řezat.. Byl jsem unavený. Neustále se vracející pochybnosti o mém rozhodnutí.. Všechny příručky říkají .. vyčkat, vyčkat.. vyčkat.. záchranáři se vydají "trosečníky hledat". Všechny ty záchranné expedice mají vždy jeden základní smysl. Tím je ukázat, že žádný život není bezcenný, že každý život jednotlivce nezůstane bez pomoci. Tak nás to vždy připomínaly na školeních i v realitě. Na přežití. To byla snad nejprotivnější část mé přípravy. Jsou to zdánlivě desítky nelogických situací, jejich řešení. nelogických a nepochopitelných a brutálních situací. Smysl mi vždy unikal, i když jsem rozumem dokázal připustit i možnost, že se to možná může hodit. Toto prodělané školení šlo až za rámec normálnosti. A jak jsem později připustil a pochopil mělo podstatně hlubší smysl. Mimo skutečné a nefalšované přípravy. "Bílej vrah" během měsíce několikrát opakoval větu. "Uvědomte si, nikdo vám tady nebude nikdo utírat prdel. Nelíbí?! Tak táhni." Což asi třetina udělala. Odešli, ovšem, jak jinak bez koruny.
Někdy to bylo i horší. Pro někoho poslední životní šance. Pro někoho útěk od průměrnosti, pro druhé řešení jiných problémů. Pro každého něco. Zůstalo nás nakonec asi necelých dvacet kluků, podivných, životem poznamenaných pomatenců, snílků a dobrodruhů.
"Proboha, co budu dělat? Já to tady nevydržím, já se snad zblázním." Tak a podobně až jednou to jeden z nás opravdu nevydržel. Za táborem byla železniční trať..
Ten chlap, vyběhl ven, jen v trenýrkách a v nazouvacích bačkorách a rozpřáhl ruce... Náraz vlaku by strašný. Poslední okamžiky slyšel jen skřípění brzd a .. najednou byla tma.. Přežít.. Přežít.. opakoval jsem si.. Musíš přežít.. to nemá naprosto žádnou logiku, natáhnout tady bačkory. Myšlenky přeskakovaly jedna přes druhou, ale nic mne nedokázalo vysvobodit z hluboké deprese.. Na to nás v kurzu nepřipravili..
První pomoc, tu jsme dokázali poskytovat i po slepu. Však zatočit ze svými myšlenkami, .. moc ne. "Jsi sám svůj největší nepřítel." Tak a podobně." Nelituj se, nemysli a dodržuj pravidla. Kolikrát za ten měsíc jsem měl chuť říct co si myslím. Naštěstí neřekl.
Odpočinu si,. Na hodinkách jsem měl tři čtvrtě na tři.. největší parno bylo již za mnou. Načerpám síly a půjdu dál.. Pomalu mne začaly bolet nohy.. nesundávej boty.. v žádném případě nesundávej boty. Nemusel by jsi je znovu obout.. Znovu jsem si odříkával body základů přežití.. Neustále měj pod kontrolou svůj organismus.. to je to, co je nejdůležitější, i ta nejmenší oděrka, i sebemenší škrábanec, na podchlazení organismu. Prostě cokoliv co je bránou infekce. Cokoliv tě může ohrozit..Od komára až po dravou šelmu. Později jsem musel uznat - zkušenost z cizineckých legii, měla něco do sebe.
Pokud se ovšem neupeču, pod tím příšerně protivným vedrem..Najdou někde pořádnej šutrák a vytesají do něho nápis. Zde natahnul bačkory slavný český spisovatel. Cestovní kanceláře budou pořádat zájezdy. Začal jsem se této myšlence smát.
Tak znovu, pravidlo --- "Hlídat oči, pozor na slunce." Mohl bych ta pravidla recitovat i pozpátku. Vojenský dril přípravy se mi začal ukazovat dobrý. I když v myšlenkách zůstával nestále stejně protivný. Když jsme byli na základně jsme několikrát probírali. Ze všech nemožných pohledů. Zasraná vláda. Pomyslel jsem si. Pracoval jsem pro vládu na tajné misi. Nebyl jsem voják. Byl jsem v týmu geologů zkoumající oblast o rozloze desetitisíců čtverečních kilometrů. Doba se mi začala zdát opravdu divná.
Seděl jsem na zemi na malém vyvýšence ve stepi. Zkontrolovat výstroj. Po kolikáté už? Máš opravdu všechno? Nestrašil jsi nic? Neustále si připomínám poučky. "I ta nejmenší drobnost ti někdy pomůže zachránit život."
Očima jsem prohlížel krajinu, která mne neustále, již od prvního okamžiku fascinovala. Neuvěřitelně kouzelná, snová krajina. Nedokázal jsem "Ty hňupe, čemu se tlemíš!" řval na mě školitel. Říkali jsme mu spontánně Bílej vrah..Byl prý u cizinecké legie.. ale nesmělo se to říkat nahlas.. "Kousek toaletního papíru ti může zachránit život." Metody měl neskutečné. tvrdé, až sadistické. Vzpomínám jak nechal celý kurz jednoho dne večer běhat za svitu baterky..
"Jedete pracovat a chci aby jste se všichni vrátili zpátky.. Turisty a pimadony neberu.." Říkal, jako by to měl naučené nazpaměť. Neuvěřitelná sprostota a brutalita Bílého vraha byla odporná. Jednou, když jsme chtěli skončit něco dřív. Klečel mi na zádech a řval jako pominutý: „Mě nezajímá co chceš! Ty jsi úplný hovno a když budu chtít, tak se tady na místě posereš!" Neposral jsem se, ani nezapomněl. Hlavně jsem pochopil, když má člověk přežít, musí mít sílu. A já teď přežít chtěl.
Káčo, co ty tu děláš.. vždyť jsi měla přijít až zítra? Nechápal jsem proč někdo chce přijít za mnou takovou dálku. Jak mne našla uprostřed pouště.. Já opravdu nemám tolik vody.. „Káčo, ty jseš pitomá.. jak daleko vidíš. Tady jde vo kejhák.“
Žádné komentáře:
Okomentovat