Od té doby, co jsem si domů přivezl se můj další život měnil.. ne ze dne na den, případně jako úderem blesku. Ve své podkrovním pokojíku jsem sdílel své desky, knihy s mlčenlivou Číčou.. Následující zimu jsem pomalu začal myslet i na ty ptáčky za oknem. Nejdřív nevědomky, ale později čím dál tím častěji. Jednoho zimního dne jsem přesunul Číču blíže k oknu tak abych jí měl blíž u své postele.
Nescházelo mi vlastně nic, až ne jednu maličkost. Hledal jsem lásku a samozřejmě, obrazně řečeno, i nějaké naplnění. Zkrátka, hledal jsem pořádnou babu. Jenže, ouha. Nějak jsem se s děvčaty míjel. Nebo jsem je nepotkával. Nebo i občas potkával a o to rychleji rozcházel. Celé moje trápení s děvčaty začalo být až podezřelé. Jako by v mém podkrovním bytě přestaly fungovat normální chemické zákony. Myslím tu vzájemnou přitažlivost, chemii sexu.. Přitažlivost pohlaví. Když si tak vzpomínám, jediná Číča byla v té době opravdu trvalá. Čím více jsem se snažil pronikat k srdci děvčat a vlastně i dál, odehrávaly se neuvěřitelné, malé katastrofy. Karamboly, které jako by cosi naznačovali. Jediná Číča zůstávala se mnou. Mimo ptáčků za oknem. Radil jsem se sní, jako by mi mohla dát radu. Byla to ona, která způsobila i jeden rozchod a na delší čas prázdno v mém srdci. Jednou jsem si přivedl krásný ztepilý blonďatý zázrak. Říkával jsem jí "Londýna z Blondýna", byla to přesmyčka toho výrazu blondýna z Londýna. A nebo taky říkal Beruško. Podle jednoho hodně známého filmu. Dlouho jsme se kamarádili. Potkávali na ulici jako náhodou. Až se z náhod stávalo vědomé potkávání. Jednoho dne nastal rozhodný okamžik. Den „dé“, říkají vojenští stratégové. Byl zrovna dnes. I já strategicky věděl o co mi půjde, přál jsem si milovat se a vlastně už mi ani o nic jiného nešlo. Vedl jsem jí po schodech do podkroví. Chladné, dřevěné schodiště schodiště vrzalo. O vztahu mezi mladým klukem a blonďatým zázrakem , to platilo také.
I když často měla podivné otázky matka. „A co to je zač, ..? mě se moc nezdá, je taková divná.“ Bylo by jednoduché všechnu vinnu svalovat matku. Matky se občas chovají jak kozy, tedy skutečné kozy - zvířata. Někdy se stane, že mají vícero kůzlat, ale ponechají si jen jedno - kozlíka, ostatní odvrhnou. Ale o toto jedno jediné se starají až s opičí láskou, a moří, moří,... tedy i ty ostatní, kterým lásku nedávají. Není těžké si domyslet, jaký byl scénář první lásky - nelásky. To co jsem prožíval do písmena naplnilo prokletí této popsané šablony. Nejspíš, tady zasáhla vyšší moc. Naše rozhovory se často točily kolem výletů na hory, zábav a muziky, kina. Nic, po ten krátký dvou, tříměsíční známosti nenaznačilo, že se chceme spolu milovat. Také, ani to, že vezme tak rychlý konec. . „Pojď dál“, zval jsem jí do podkroví. „Žijeme tady s Číčou“ „ Co, ty máš kočku? Zeptala se udiveně. „Ně, kočku, ale jen takovou sošku, pro štěstí.“ Uculoval jsem se. „Pro štěstí?“ „Ty jsi moje štěstí. Co je to štěstí? Beruška moje zlatá..“ Dodával jsem šišlavým hlasem. Tušení, že jsme se dnes nepotkali luštit křížovku. Oběma šlo tajenku. Jenže, někdy je řešení jiné, než si člověk představuje. „Beruško, já tě miluju“ Vypálil jsem na ní jako z děla.. občas to vyznání lásky, mezi řečí, To ano, polibky a objevování pohoří.. „ Mluvit o lásce, ještě neznamená milovat“ Odpověděla, jako když boxer dává úder pod pás.
"Počkej, já sama." Snažil jsem se svléknout svetr. "Ale já chci,.." Nenechal jsem se odbýt. Chuť na milování vzrůstala a nedočkavost a chuť přijít „věci na kloub“ Ano, byl jsem kozlík, kůzle, vystrašené, kůzle. Svlékla si svetr a ledabyle ho odhodila na stolek za postelí. Jako podivnou náhodou zasáhla sošku. Číča se poroučela k zemi. V poslední chvilce jsem jí zachytil, ale i tak spadla až na podlahu. "Kruci, nemůžeš dávat pozor!" zařval jsem jako smyslů zbavený. "Aby ses nepotentočkoval.. je to jen obyčejná ... kočka.. " Zamrazilo mne. “Promiň snažil jsem trochu mírnit svůj výbuch.. Promiň.."začal jsem Berušku hladit po ruce.. Víš, tomu nemůžeš rozumět.. to je.. víš.. "Chceš říct že jsem úplně blbá.. jo. Tak já ti teda něco řeknu, drahoušku..." Nic bych za to nedal, že tyto slova někdy slyšela od své matky. „Já ti seru na tu tvoji Číču, .." Začínám znovu, už asi po desáté, pokaždé přijdu k tomu bodu, kdy nevím jak dál. jakýsi začarovaný kruh, jakýsi gordický uzel. Jehož lze jedině rozetnout. Jako tkanička od boty, kterou když se poprvé přetrhne, je nejlépe jí vyhodit.. Neustále jsem se pokoušel ji svázat a pokaždé se přetrhla na jiném místě.. Netušil jsem jestli se se mnou přišla jen rozloučit a toto byla záminka. Nebo se mezi námi stalo právě v tomto okamžiku. Odehrálo nebo ze setrvačnosti.. Tak to je báječný, tak už se hádáme kvůli krávovinám.. "Ale já se nechci hádat.. " "Ale chceš.. Víš, že tě mám rád,..? Přerušila mne, "Jóóó..?" Přerušila mne s podivnou ironii v hlase."Tak víš co..?" No to by mne zajímalo..povídej, povídej, .."Ale...to nemá smysl." Chceš se hádat.. Hádka přerostla v podivnou přetahovanou svetr.. "Pust ten svetr,..“ „Nepustím..“ „ Pus ten svetr, ti povídám.. " Nebo co, ..? Jednoslovné chrčivé zvuky se spojovaly v plačtivé až vyčítavé nesrozumitelné urážky. Proč mi to děláš? "A co ti dělám, "Proč mne držíš?“ "Já tě vůbec nedržím,.." "Držíš..!" "Kurva, nech toho, nebo se naseru.." "Tak ty se nasereš, a co já.. Dej mi ten svetr, jdu pryč, to si nemusím nechat líbit..." Naše hádka přerůstala souboj.. Ve kterém jsem po chvilce začal mít navrch.. Objal jsem zmítající Berušku a začal jí líbat.."Beruško nech toho, Beruško, no tak Beruško.. " Postupně ochabovala energie se kterou bránila jak svetr, tak dívčí poctivost.. Vítězství nebylo sladké a vzájemné. Bylo hořké. Byla to prohra nás obou. Moje, její a hlavně moje.. Provinile jsem seděl na pelesti postele. "Tak takhle jsem to nechtěl.." "Jsi hajzl.." "No tak, už toho nech," po chvilce vzájemného mlčení jsem dodal." "Tak jsem hajzl." Prosil jsem jí, jako když malé dítě škemrá o hračku v obchodě. Nic, něco se zlomilo. Ještě jednou jsem zkoušel vrátit vzájemnou náklonovost. "Prosím.." Bylo po všem. Jedna kapitola života se uzavřela.. Už to nebude jako dřív .. toužení, snění, navždy v milování zůstane ta pachuť násilí. Byl definitivní konec. "Kde máš hřeben.." Jedním okamžikem náš milostný vztah skončil. Díval jsem se na Číču, bylo mi jasné, že je konec. Beruška pohodila s vlasy a řekla,: "Tak já budu muset.. jít.“ Řekla slovo „muset“ s takovou až nenávistí . „Uvidíme se ještě, nebo už se mnou nechceš být..?“ „Záleží na tom? Ani se mi nepodívala do tváře, česala si vlasy a dívala se z okna.. Žárovka lampičky ozařovala podkrovní místnost. Podivné šero se snášelo nad městem„ Uvidíme se ještě?“ Naléhal jsem, protože jsem potřeboval znát odpověď. Potřeboval jsem mít pocit blízkého člověka, cítit teplo široké duše, která dokáže obejmout, potěšit. Prostě potřeboval jsem jí, nebo kohokoliv, kdo bude se mnou sdílet mé sny. Neodpověděla.
Neodpověděla, ani, když jsem jí doprovázel, když jsem jí doprovodil na večerní autobus. „Tak mi dej aspoň pusu“ Místo polibku, nastavila tvář. Bylo mi jako spráskanému psovi. Už jsme se nesešli. Milovali jsme se nebo ne? Pochybnost stále zůstává. Co je to za milování,když se žena podvolí násilí. To dodnes nevím. Dnes již vím, že možné je vše, někdy to vše možné je žádáno. I když jsme se potkali, pravda, až po dlouhých dvaceti letech, a nepadla o těch okamžicích ani zmínka. Svým způsobem jsme zůstali kamarádi, jak jinak, Vím, že mne Číča toho večera podruhé pomohla..To by nefungovalo a Číča to věděla, jako i mnohokrát potom.
Žádné komentáře:
Okomentovat