Vím, nebudete mi věřit, ale vše co v této knize vyprávím se nikdy nestalo a nikdy stát ani nemohlo.. jen má básnická licence je spojila v jeden neuvěřitelný příběh, co jsem kdy slýchával při táborových ohních, nebo ve chvílích volna, při cigaretě, případně bylo jen tak zaslechnuto -- kdesi a kdysi.
Nic z toho, co jsem napsal není pravda,
nic podobného jsem nikdy neprožil,
ač bych si moc přál.
Modrá zůstane modrá, pokud tomu věříš.
Kapitola I Číča
Můj příběh začíná dávno, někdy v roce 1980, nebo kolem toho roku. Ještě pět let před tím, než jsem dostal nabídku jít pracovat k jakési společnost zabývající se, mimo jiné i geologickým průzkumem. Byl jsem zatraceně mladý. Možná i velký snílek a blázen, že jsem tehdy na tu nabídku kývnul. Ještě než začnu vyprávět můj příběh, musím čtenáře seznámit s Číčou. A to co se k tomu váže.
Už jako malého kluka mne fascinovaly cestopisy, jak by ne, má dětská fantazie snila o dálkách dobrodružstvích o všem co prožili ti slavní mužové. Snil jsem o expedici do Lambertye, do Afriky, nebo jako pánové Hanzelka se Zikmundem kolem světa. Poslouchal jsem v rádiu jejich reportáže. Snil jsem, že, také někdy něco podniknu něco tak báječného a dobrodružného. Poznám kouzelné dálky. Prostě, hloupé, naivní, ale neskutečně krásné klukovské sny. Uvědomoval jsem si to, zatím co jsem se kodrcal lokálkou za starým spisovatelem.
A měl jsem to dobře promyšlené. Na vše se vyptám, nechám si posvětit načrtnutou trasu mé příští cesty. Nedokázal jsem si připustit, že by má cesta "královskou cestou za romantikou", byly tak bolestně vykoupena. A hlavně, že si na ni ještě pár let počkám. Před měsícem jsem přes redakci časopisu květy Květy zaslal dopis. V němž jsem se, pravděpodobně s pravopisnými chybami, zmínil, jak pána cestovatele obdivuji. A také jak moc bych si přál ho navštívit.
Stál jsem před domem z režných cihel, v oknech bez záclon Také mne přivítal, "Á to jste vy, co děláte tak krásné pravopisné chyby, kdybych se tak nepobavil, tak jsme se asi nikdy nepoznali." Podal mi kostnatou chladnou ruku a podivně se usmál. Víte pane, já je také dělal a vlastně, dělám dodnes.. " a stejně smutně, jako se na mne usmál, jako by mu bylo jasné. "Sladíte..? Kolik kostek.." úslužně se zeptal. "Já, co mi umřela maminka, už tady nemám nic, já nic nepotřebuji." Zatím toporně sedím na nepohodlné kuchyňské židli, úplně nesvůj. Nedá se říct, že by se mi u starého pána nelíbilo. Pomalými, šouravými kroky přinesl na tácku dva menší porcelánové hrníčky. "Já nesladím, doktor mi to zakázal" Mé oči zatí bloudily po místností. Nic nenaznačovalo velkého spisivatele a cestovatele. Pár knih, několik dopisů srolovaných do ruličky a převázaných nitěmi. Tady jsme sedávali s maminkou a pili spolu kávu." Z mého mlčenlivého zadumání mne vytrhl otázkou: "A co by jste rád věděl, mladý muži, ptejte se." Vybídl mne k hovoru. "Pane Kunc, jak to říct, mě zajímá všechno.." Osmělil jsem se. "Já jsem si taky přivezl knížku na podepsání. A podívejme se, knihu a podepsat a zajímá vás všechno. Nejste málo náročný mladý muži a to je dobře." Načež,o trochu méně zúčastněně dodal. "Mladý muži, tolik času nemáme.." Vy protože všechno nejdřív musíte prožít, a já, protože už jsem starý." Vytáhl odkudsi z kapsy starého ošoupaného pláště malou lesklou plechovou tabatěrku a otevřel jí. Na obalu byla rytina tří pyramid a velblouda. Těmi kostnatými rukami se stařeckým třesem vytál jednu balenou cigaretu. Nebude vám to vadit, když si zapálím? "Kouříte?" Nabídl mi cigaretu stejně plaše, jak sám vypadal. Víte, mladý muži, doba je teď zatraceně divná, cestovatelům moc nepřeje.." "Jsem z toho smutný, doba je zlá." V zimně jsem byl dva měsíce v nemocnici." zamyslel se, Já bych měl strach, že když si jednou zapálím, tak už se toho nezbavím. Zapálil si cigaretu a popotáhl. A skoro zároveň se rozkašlal. Jeho vytáhlá postava se podivně v schoulila v jeden svíjející se uzlík.. Vytál kapsy toho pláště hadřík a odplivl hlen.. Podíval se na mne, a jako omluvně povídal, "Cháron čeká..však se brzy dočká." Pronesl sotva slyšitelně a jméno Cháron vyslovil tak podivně, až posvátně. "Tak kde jsme to skončili, mladý muži?" "Jo, jak jste to říkal, že chcete také cestovat.." Ve tváři starce, který nejspíš trpěl bolestmi, prolétnul sotva znatelný úsměv. "Kde máte tu knihu, ať vám jí mohu podepsat." Vzal ze stolu plnící pero, snad stejně staré jako byl on sám. Pomalu a pečlivě do knihy psal slovo za slovem. Pak vzal knihu do rukou,slabým dechem osušil poslední nezaschlá místa po inkoustu. Podal mi ji zpět. Zvláštní věnování, kterému jsem nerozuměl, teprve teď s odstupem třiceti let mi dochází jeho smysl."Až se ti jako mě, stáří přiblíží, komě, psy a včely budeš milovat. 1. Května 1980 a podpis, František Kunc Nesouhlasně jsem pohodil hlavou. Nikdy jsem to tak necítil, byl jsem mladý a asi hodně naivní.
Já vím, dnes z odstupem tolika let se to může zdát podivné. Ale bylo to tak. "Mladý muži, vaše ctěné jméno, víte ta paměť.." A paní matka? Co dělá, " Nevím proč, měl podivný pocit, že jí zná. "Já jsem paní matku učil, takové bujné kůzle." Dal si záležet na slůvkách bujné a kůzle. "Podobáte se paní matce, takové bujné kůzle." Opakoval. "Ale to už je dávno." A nesouvisle navázal, "Já byl v zimně v nemocnici a dole ve sklepě krmím kočičky." Nadechl se, popotáhl z cigarety a pokračoval. Věřil by jste, že jim nikdo ani rohlík nedal? Já jim koupím ..trochu toho mlíčka .. natrhám do něj rohlík." Oni se seběhnou, .. Nebyl schopen souvislého rozhovoru, zhluboka se nadechl a pokračoval. "..se seběhnou, drbu je za ouškama. Máte také rád kočičky?" nečekal na odpověď a pokračoval. "Máme u domu tři kočičky a kocourka" A když je narodí nová koťátka, chodím a najdu jim nový domov.
Moc mne kočky a kocourci nezajímali. Což samozřejmě spisovatel instinktem poznal. "Já vím, vás to nezajímá, že ano? Pokrčil jsem rameny, měl jsem jinou představu o spisovateli nádherných cestopisů po Africe. Možná trochu litoval, že jsem přijel, zdůrazňoval jakou dálku jsem musel projet a kolik peněz to stálo. "A vy by jste chtěl do Afriky?" Zeptal se z ničeho nic, jako by si vzpomněl na dopis kterým jsem ho prvně oslovil. "Samozřejmě,.." Vyhrkl jsem skoro okamžitě. "Dokonce mám jméno pro cestopis - Sto dní na černém kontinentě." Možná jsem čekal pochvalu, možná jsem si sám připadal zajímavý. Okamžitě mne zamrazilo a koktavě jsem se snažil převést rozhovor na jinou rovinu. "A vy píšete teď nějakou knihu?" Nastala delší pauza, jako by přemýšlel co mi má odpovědět. "Už asi ne, přepracovávám jeden román, já vím že nikdy nevyjde." "Je špatná doba a já už mám tak málo času."
Asi jsem tenkrát musel být padlý na hlavu, že mi položil otázku. "Copak vy tady nevidíte smrt?" Vyměnili jsme si pohledy, ze kterých muselo být jasné, že si nerozumíme. "Ne, v žádném případě, podívám se z okna slyším hučet splav, slyším ptáky zpívat, sluníčko svítí, jaká smrt?" "To je dobře, mladý muži, to je dobře. Víte, já ještě dneska musím psát, musím opravit mojí knihu, tak nebudete se zlobit...? musím ještě dneska, mám svoje penzum, já píšu pomalu." Ta otázka, byla to spíše prosba, mi přišla podivná. " Dal bych vám něco dal na památku, jestli poznáte kdo to je..?" Počkejte minutku a pomalu se odšoural do sousedního pokoje. Po chvilce přinesl menší asi třicet centimetrů vysokou sošku kočky. Utíral z ní prach a něžně, jako by se s ní loučil. "U vás jí bude dobře, vím to, vidím vám to na očích. Já už jí potřebovat nebudu." "To je Bastet, bohyně a ochránkyně" "Kolik bude stát?" Zeptal jsem se hloupě. "Celý váš život, to je Bastet, časem poznáte, ochrání vás, jako ochraňovala mne, celý můj život." Koupil jsem jí ještě za první republiky na své cestě po Egyptě. Za krátko na to jsem se rozloučil. Zabalil jsem "číču" do košile a ještě než jsem odcházel, mi ten starý, umírající muž snažil neco sdělit. "Mějte rád kočičky, oni jsou jiné než si myslíte. Jsou krásné a prosím vás, neubližujte zvířátkům." Ještě, když už jsem sbíhal ze schodů, slyším, "A prosím, sypejte ptáčkům."
Vyšel jsem před dům, a zamířil přímo k řece. Šel jsem za zvukem hukotu blízkého jezu. Umyl jsem si ruce, tváře a v chladné vodě. Z košile vybalil mojí "číču" a postavil jí na kamenný lem jezu dlouho jsem se na ní díval. "Tak co Číčo, co mne v životě čeká?" zeptal jsem se polohlasně. Dlouho jsem se díval na ni, a měl jsem pocit, jako bych probudil k životu staroegyptskou bohyni Bastet. Dívali jsme se na sebe v tom v tom nádherném sluneční dni, kousek od domu, kde pomalu a jistě se jeden muž odebíral za svým převozníkem.
Neuvěřitelné příběhy, křížem krážem po celém světě a zatím vždy ze šťastným koncem, spojuje moje šťastná hvězda. Bůžek s kočičí hlavou, moje Číča, Bastet kterou jsem ten den dostal a který mne provází a chrání již třicet let.
Žádné komentáře:
Okomentovat