Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo rozhodnuto, že bude na jeho území zřízeno Vládní vojsko. Po okupaci kdy byla zrušena a rozpuštěna československá armáda, to nebylo vřelým a vstřícným gestem ze strany Německa vůči okupovanému území Československa a jeho občanům, nýbrž jakási snaha vytvořit zdání určité samostatnosti Protektorátu. Současně tedy snaha demonstrovat jistou toleranci okupační moci, zároveň však obavy z toho že nejlepší českoslovenští důstojníci a poddůstojníci po okupaci vyhození z resortu ministerstva obrany by mohli utvářet odbojové skupiny či se po útěku přes hranice připojit k zahraničním armádám. Skutečnost že protektorát může mít svoje vojenské jednotky byla zakotvena již ve výnosu Vůdce a říšského kancléře č. RP06/39 řz. o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939, jenž se stal na nějakou dobu jakousi nechtěnou "ústavou" naší země.
Podle nařízení z německé strany mělo býti Vládní vojsko ustaveno do konce roku 1939 přičemž byl Němci stanoven početní limit na 7.000 mužů, z toho 280 důstojníků. V prvé řadě měli být přijati někteří důstojníci, poddůstojníci a délesloužící z rozpouštěné československé armády. Faktickým počátkem je 1. červenec 1939 kdy bylo k Vládnímu vojsku přesunuto 5.940 příslušníků rušené československé armády. Vzniklo tím jakési "loutkové" vojsko. Až poté bylo právně legalizováno a to nařízením protektorátní vlády č. 216/39 Sb. z 25. července 1939.
Oficiálním úkolem Vládního vojska bylo spolupůsobení při udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku, využití při likvidaci živelných pohrom, ochraně železničních tratí a také asistence při policejních akcích. Zprvu po zřízení se vládní vojsko těchto úkolů drželo. Střežení železničních tratí, nejdůležitějších tras i cest, důležitých zařízení železnic, mostů, tunelů a viaduktů, vládní vojsko převzalo od německé branné moci z rozkazu prezidenta Protektorátu Čechy a Morava již 11.1.1940. Však již záhy si okupační úřady zvykly využívat vládní vojsko k rozmanitým pracím mimo okruh jejich působnosti - pomoc německým ženistům při likvidaci ledů na jaře, likvidace polomů, stavební práce pro potřeby Wermachtu, střežení trestanců v pracovních táborech.
Prostřednictvím předsedy vlády bylo vojsko podřízeno státnímu presidentovi. Samozřejmostí však byl německý dohled a to od počátku po celou dobu okupace. Působnost nad Vládním vojskem měl Úřad zmocněnce říšské branné moci u říšského protektora "W Bv u Bfh" (Der Wehrmacht bevollmächtigte beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren), jenž byl současně i velitelem vojenského prostoru Čech a Moravy. Později byl tento úřad říšskému protektorovi odňat a byl předán ke správě říšskému státnímu ministrovi pro Čechy a Moravu K. H. Frankovi. Prvním ,,drábem‘‘ Vládního vojska byl do října 1941 generál Erich von Friderici, kterého vystřídal generálmajor Rudolf Toussaint, jenž byl předválečným německým vojenským atašé v Praze, diplomat, špion a znalec českého prostředí. Tento zastával úřad do září 1943 kdy byl nahrazen generál pancéřového vojska Ferdinand Schaal, který v úřadu setrval do července 1944, kdy byl v rámci vyšetřování atentátu na Hitlera zatčen, neboť se zapletl do důstojnického spiknutí proti Hitlerovi a na jeho místo se opět vrátil generálmajor Toussaint, jenž úřad zastával až do konce války. Vládní vojsko rovněž bylo pod bedlivým okem německého spojovacího štábu (Deutcher Verbindungsstab bei der Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren), což byli němečtí zpravodajští důstojníci ovládající češtinu, podléhající zplnomocněnci německé branné moci, jejichž úkolem bylo dohlížet na poslušné plnění německých rozkazů a sledovat případné skutečnosti jež by byly v rozporu se zájmy říše.
Vojsko bylo organizováno jako profesionální armáda, mužstvo se při vstupu do něj muselo zavázat že bude službu vykonávat po 25 let po čemž něm vysloužilý voják nárok na státní úřednické místo. Již z důvodu 25ti leté služby plynulo první omezení a to požadovaný věk od 18 do 25 let. Mezi další omezení patřil "árijský" původ, přičemž bylo dbáno i na "čistotu rasy" u blízkých rodinných příslušníků, kteří nesměli býti "židovským míšencem I. či II. stupně". Dalšími podmínkami byl svobodný a bezdětný stav, státní občanství Protektorátu Čechy a Morava s českou národností, bezúhonnost, svéprávnost a duševní způsobilost, silné zdravé tělo a minimální výška 165 cm, znalost jazyka slovem i písmem a ukončené vzdělání v obecné škole. Pravidelně se prováděl nábor, vstup byl zcela dobrovolný. Odvod se prováděl jednou ročně vždy 1. května a 1. října poté přijatí příslušníci nastupovali ke svým praporům.
Vládní vojsko na území protektorátu tvořilo celkem 12 praporů, rozdělených a podřízených 3 územním inspektorátům. Ty poté podléhaly velení Generálnímu inspektorátu Vládního vojska, jemuž i celému vládnímu vojsku velel Generální inspektor se svým štábem, jenž sídlil v bývalé budově ministerstva národní obrany v Praze. Generálním inspektorem se z dekretu prezidenta Háchy č. P/633/1939 z 30. června 1939 stal dosavadní brigádní generál československé armády Jaroslav Eminger s hodností generál I. třídy, což byla hodnost užívaná ve Vládním vojsku. Od 31. července 1939 jsme žádnou řádnou armádu neměli. Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 bylo rozhodnuto, že v rámci nového Protektorátu bude zřízena jistá forma vojenské jednotky pro "udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku".
Na základě vládního usnesení z 25. července 1939 bylo ustaveno Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava (Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren).
Základní jednotkou Vládního vojska se stal prapor (cca 480-540 mužů), který se skládal ze čtyř rot a měl mít následující tabulkové složení:
- 1. pěší rota (110 pušek, 121 bodáků, 7 pistolí, 9 automatickýh pistolí, 5 šavlí)
- 2. cyklistická rota (121 pušek, 51 bodáků, 1 pistole, 9 automatickýh pistolí, 2 šavle)
- 3. jezdecká rota (111 pušek, 127 bodáků, 11 pistolí, 9 automatickýh pistolí, 123 šavlí)
- 4. technická rota (70 pušek, 128 bodáků, 60 pistolí, 3 automatickýh pistolí, 5 šavlí)
(složená z ženijní, spojovací, pomocné a hudební čety)
Celému Vládnímu vojsku velel z pozice generálního inspektora generál I. třídy (hodnost užívaná ve Vládním vojsku, v čs. armádě dosáhl hodnosti brigádního generála) Jaroslav Eminger. Celkem bylo na území Protektorátu zřízeno 12 praporů podřízených třem územním inspektorátům a vedených Generálním inspektorátem. Složení Vládního vojska v roce 1939 bylo následující:
Generální ispektorát (Praha-Dejvice) - generál I. třídy Jaroslav Eminger
Inspektorát I (Praha) - generál III. třídy František Fabian (od roku 1942 gen. III. třídy Karel Pražák)
- 1. prapor (Praha)
- 2. prapor (Rakovník)
- 3. prapor (Písek)
- 4. prapor (Benešov)
- 5. prapor (Kutná Hora)
Inspektorát II (Hradec Králové) - generál III. třídy Karel Procházka
- 6. prapor (Hradec Králové)
- 7. prapor (Josefov)
- 8. prapor (Jičín)
- 11. prapor (Kostelec nad Orlicí)
Inspektorát III (Brno) - generál III. třídy Eduard Horák
- 9. prapor (Vysoké Mýto)
- 10. prapor (Bučovice)
- 12. prapor (Lipník nad Bečvou)
Během let 1939-1943 se početní stavy Vládního vojska pohybovaly okolo cca 6.500 mužů. Tyto jednotky byly cvičeny pouze pro strážní a přehlídkové úkoly s pouze minimálním střeleckým výcvikem. Navíc bylo povoleno provádět výcvik jen do úrovně čety. Okupační aparát se tak snažil co nejvíce snížit bojovou akceschopnost vojáků, které využíval hlavně pro ochranu železničních tratí, při likvidaci živelných pohrom, při pomocných pracech nebo jako asistenční jednotky při policejních akcích.
Dislokace praporů Vládního vojska v roce 1939 :
Generální inspektorát - Praha - Dejvice - generál I. tř. Jaroslav Eminger
Inspektorát I - Praha - generál III. tř. František Fabian, od roku 1942 gen. III. tř. Karel Pražák
- 1. prapor - Praha /četná jednotka a hradní stráž/
- 2. prapor - Rakovník /pěší rota Kralovice/
- 3. prapor - Písek /pěší a jezdecká rota Týn nad Vltavou/
- 4. prapor - Benešov /později Čáslav/
- 5. prapor - Kutná Hora
Inspektorát II - Hradec Králové - generál III. tř. Karel Procházka
- 6. prapor - Hradec Králové
- 7. prapor - Josefov /strážní prapor/
- 8. prapor - Jičín /jezdecká a cyklistická rota Trutnov/
- 11. prapor - Kostelec nad Orlicí /pěší a cyklistická rota Rychnov nad Kněžnou/
Inspektorát III - Brno - generál III. tř. Eduard Horák
- 9. prapor - Vysoké Mýto
- 10. prapor - Bučovice /jezdecká rota Bzenec/
- 12. prapor - Lipník nad Bečvou
Struktura Generálního inspektorátu :
- generální inspektor
- I. a II. styčný orgán
- pomocný personál
- pomocný úřad
- pomocná rota
- organizační oddělení
- cvičné oddělení
- osobní oddělení
- materiální oddělení
- právní oddělení
- zdravotnické oddělení
- intendantské oddělení
Jedním z hlavních důvodů nástupu k vládnímu vojsku bylo vyhnutí se "totálnímu nasazení" v Německu. Vojáci kteří k vládnímu vojsku nastupovali měli stejně jako obyvatelé našeho území vlastenecké postoje, avšak vedoucí funkce byly většinou obsazovány důstojníky, kteří již takoví vlastenci nebyli. Již od počátku začali noví příslušníci dávat najevo své protiněmecké postoje i docela nahlas, což způsobilo, že se ve vládním vojsku začalo již v prosinci 1939 zatýkat což až do konce války neustalo. Do prosince 1940 bylo soudy odsouzeno 33 vládních vojáků a s dalšími39 bylo vedeno trestní řízení. Mnoho vojáků bylo z vojska propuštěno, stíháno gestapem, persekuováno za odbojovou činnost, odsouzeno k dlouholetým žalářům a dokonce i popraveno. Do července 1940 dále v řadách vládního vojska probíhaly rasové čistky. V důsledku zavádění norimberských zákonů, u nás upraveno vládním nařízením č. 136/39 ze dne 4. června 1939, došlo k propuštění příslušníků židovského původu, kteří v začátku vládního vojska nastoupili ještě bez ohledu na rasu. Později v roce 1942 měli být propuštěni i legionáři z 1. světové války, avšak velení jejich odchod uměle oddalovalo až do konce roku 1943.
Výcvik vojáků vládního vojska byl prováděn pouze na nižší úrovni se zaměřením na úkoly strážní, asistenční a přehlídkové se značně omezeným střeleckým výcvikem. O školení se staral časopis Vládní vojsko, jenž otiskoval odborné články. Na podzim 1941 bylo pro vojáky zřízeno automobilové učiliště ve Vysokém Mýtě, Pozornost se začala věnovat jízdě na koni, atletice, cyklistice, plavání na ženijních člunech, lyžařskému výcviku, důstojníci poté měli povinný kurz šermu. Ze zřejmých obav Němců z neposlušnosti Vládního vojska, byl vládnímu vojsku přidělen jen omezený počet zbraní. Vojáci nedostali vůbec žádné těžké zbraně, granáty ani výbušniny. Byla používána puška Mannlicher vz. 1895 z výzbroje československé armády doplněná bodáky. Pro důstojníky poté pistole a šavle.
Základní jednotkou byl prapor o síle cca 500 mužů tvořený ze 4 rot :
1. pěší rota (110 pušek, 121 bodáků, 7 pistolí, 9 automatických pistolí, 5 šavlí)
2. cyklistická rota (121 pušek, 51 bodáků, 1 pistole, 9 automat. pistolí, 2 šavle)
3. jezdecká rota (111 pušek, 127 bodáků, 11 pistolí, 9 automat. pistolí, 123 šavlí)
4. technická rota (70 pušek, 128 bodáků, 60 pistolí, 3 automatických pistolí, 5 šavlí), jinak tvořená četami - ženijní, spojovací, pomocná a hudební.
Vládní vojsko mělo dobré vztahy s exilovou vládou v Londýně, avšak vztahy domácích obyvatel k vojákům už tak vstřícné nebyly. Češi je považovali za kolaboranty. Exilový prezident Edvard Beneš však s Vládním vojskem počítal při českém povstání jakmile nastane vhodná doba. S tím také souvisí stále se zvyšující obavy ze strany okupantů z použití jednotek vládního vojska proti Německu. Do roku 1943 se počet vojáků vládního vojska pohyboval kolem 6.500. V souvislosti s německými obavami a vzrůstající protiněmeckou náladou mezi Čechy došlo na jaře 1944 k citelnému snížení stavu vojáků na cca 5.000, z toho 272 důstojníků. Německé obavy však neustaly až v květnu 1944 bylo rozkazem zmocněnce Wermachtu v Praze č. Wbv a Bfh. Abt z. b.v. Nr. 136/1944 G na popud říšského ministra K.H. Franka a generála Schaala nařízeno přesunout prapory vládního vojska mimo území Protektorátu Čechy a Morava a to do severní Itálie. I přes rozpor tohoto přesunu a užití vládního vojska mimo území protektorátu s vládním nařízením č. 216/1936 Sb. o použití vládního vojska a přes protesty generálního inspektora toto bylo německými okupačními úřady zamítnuto. Přesunuto do Itálie za účelem vykonávání strážní služby a pomocných prací mělo být 11 praporů, v protektorátu měl zůstat pouze 1. prapor Praha jehož příslušníci tvořili čestnou a hradní stráž protektorátního prezidenta Emila Háchy. Odjezd praporů byl naplánován na 23. - 25. května 1944 z posádek jednotlivých útvarů a příjezd na místo určení na 27. - 29. května 1944, a to vlaky po trase Plzeň - Domažlice - Mnichov - Rosenheim - Insbruck - Brenner - Trident - Verona.
V Itálii Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava podléhalo velitelství SS a policie v Itálii. Zasazený inspektorát II. ve Varese podléhal veliteli SS a policie pro oblast "Horní Itálie Západ" a Zasazený inspektorát I. v Bologni a III. v Torinu podléhaly veliteli SS a policie pro oblast "Horní Itálie - střed". Již 31. května 1944 vydal nejvyšší velitel SS a policie v Itálii Obergruppenfuehrer Wolf rozkaz k seskupení vládního vojska k zajišťovacím úkonům. Posléze 14. září 1944 Němci nařídili přeskupení jednotek.
Organizace a dislokace vládního vojska k plnění úkolů v Itálii od 31.5.1944 :
Zasazený generální inspektorát /ZGI/ - Verona
Zasazený inspektorát I /ZI-I./ - Bologna
- 2. a 3. prapor - Cremona
- 4. a 5 . prapor - Bologna
Zasazený inspektorát II /ZI-II./ - Varese
- 6. prapor - Cremona
- 7. prapor - Alba
- 8. a 11. prapor - Fossano
Zasazený inspektorát III /ZI-III./ - Torino
- 9. a 12. prapor - Saviglliano
- 10. prapor - Aosta
Přeskupená organizace od 14.9.1944 :
Zasazený generální inspektorát /ZGI/ - Verona
Zasazený inspektorát I /ZI-I./ - Bologna
- 2. a 3. prapor - Padova
- 4. prapor - Monselica
- 5. prapor - Este
Zasazený inspektorát II /ZI-II./ - Varese
- 6., 7. a 8. prapor - Milano
- 11. prapor - Brescia
Zasazený inspektorát III /ZI-III./ - Torino
- 9. prapor - Vicenza
Z rozkazu německého spojovacího štábu dne 2. října 1944 došlo k zásadním změnám ve struktuře a účelu vládního vojska. Jelikož výstavba obranných postavení v hornoitalském prostoru se stala z rozkazu Adolfa Hitlera prvořadým úkolem, bylo nařízeno aby se do těchto prací zapojili i vojáci vládního vojska na úkor svých dosavadních úkolů. Na základě nařízení nejvyššího velitele SS a policie v Itálii došlo 4. října 1944 k odzbrojení praporů vládního vojska, byly jim odebrány a uschovány veškeré zbraně, pouze byly ponechány důstojníkům pistole a poddůstojníkům a mužstvu bodáky. Krom zbraní byly odebrány i automobily, motocykly a jízdní kola. Po odzbrojení se jednotlivé prapory staly prapory pracovními a byly opět přeskupeny. Štáb zasazeného generálního inspektorátu a zasazených inspektorátů II. a III. byly do 15. října 1944 rozpuštěny a přesunuty zpět do Prahy. Velení nad všemi pracovními prapory převzal Zasazený inspektorát I. jenž byl přejmenován na Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska v Itálii.
Přeskupená organizace od 4. října 1944 :
Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska v Itálii - Bologna
- 2. a 3. pracovní prapor - Padova
- 4. pracovní prapor - Monselica
- 5. pracovní prapor - Este
- 6. a 7. pracovní prapor - Mestre
- 8. pracovní prapor - Lonigo
- 9. a 11. pracovní prapor - Vicenza
V průběhu setrvání vládního vojska v Itálii, 15 důstojníků a 580 mužů z vládního vojska přeběhlo a přidalo se k italským partyzánům a ke spojencům, kteří bojovali proti nacistickému Německu. Odtud byla poté část vojáků a důstojníků přesunuta do Francie, kde byli zařazeni do 1. Československé samostatné obrněné brigády jíž velel generál Alois Liška. Tato brigáda byla sestavena z některých vojáků rozpuštěné československé armády a dalších Čechů, kteří utekli z protektorátu a zapojili se do bojů na straně Spojenců. Celá brigáda se poté zapojila do obléhání francouzského přístavu Dunkerque v němž zůstala od 7.10.1944 do 9.5.1945 osamocena německá posádka o 12.000 mužích. Vládní vojáci se stali vítanou posilou početně poddimenzované československé zahraniční armády na západní frontě i když sžívání nebylo zpočátku lehké. Z brigády byl koncem války vyčleněn malý ,,kombinovaný oddíl‘‘, jenž pod velením pplk. A. Sítka odjel 23. dubna 1945 do Čech, aby jako symbolická jednotka české armády dorazil 9. května do Prahy.
Ze vzpomínek přímého účastníka Karla Effy z životopisné knihy "Ve znamení náhody". Citace:
V osmnácti letech mě čekalo další překvapení. Znáte ono lidové rčení: "Tam bude platný jako vládní vojsko v Itálii?" Nuže do tohoto českého vojska mě za protektorátu přihlásili naši v Praze s tím, že budu pokračovat v berounských studiích soukromě, tedy dálkově. Můj mně neznámý tatínek zřejmě přestal platit alimenty, doma nebylo peněz nazbyt, a tak jsem jednoho dne ve čtyřicátém roce narukoval jako "vladař" do Hradce Králové.
Už jako chlapec jsem v Praze pociťoval největší respekt právě vůči strýčkovi, předválečnému olympionikovi, inženýru Josefu EfIenbergerovi. Byl chloubou naší rodiny, všude vážený a ctěný a byl dokonce bývalým plukovníkem letectva. A tak když on jako poručník souhlasil s mým vstupem do vládního vojska, netušil jsem, že vstupuji někam, kde se stanu terčem posměchu veřejnosti. Když jsem byl u "vladařů" asi rok, zašel si strýček jednoho večera do své oblíbené kavárny v Národním domě na Smíchově, aby si s kamarády zahrál kulečník. Uprostřed partie vešly do kavárny čtyři "gorily" v černých kožených kabátech a strýčka zatkli. Putoval do koncentráku, kde byl plná čtyři léta a snad právě díky svému fyzickému vybavení všechny ty hrůzy přežil. Tři dny před svým zatčením si sundal ze zápěstí letecké hodinky značky Zenith a řekl mi: "Němci jdou po mně. Vezmi si ty hodinky a po válce mi je zase vrátíš." Nevěděl jsem, že strýček už dlouho pracuje v ilegální organizaci "Jindra", stejně jako jeho kamarádi z národního mužstva, například Pecháček z Brna, který nacistické mučírny nepřežil.
V Hradci Králové jsem prodělával normální vojenský výcvik. Večer jsem měl dovoleno studovat, a tak jsem sedával na chodbě u stolečku při svíčce a učil se kupecké počty a další předměty, abych na "akádě" v Berouně o pololetních zkouškách, ale hlavně na konci roku, uspěl aspoň na dostatečnou. Kantoři mě vždycky vítali jako ztraceneno syna a přimhuřovali oči především při kupeckých počtech, které mě nikdy nebavily. V Hradci jsme jednou šli v extrovních uniformách na tancovačku. Vstal jsem, vybral si dívku, došel k ní a požádal jsem ji o tanec. "Ne," řekla mi stroze a já se zahanbeně vrátil ha své místo. "Že k ní vůbec šel, s takovým frňákem" ozvalo se od vedlejšího stolu. Smích dolehl až k nám, a to byl povel pro meno kamaráda Provazníka. Láďa Provazník vstal a vojáci z jiné roty sedící vedle nás . si teprve ted" povšimli, že se u vedlejšího stolu dává do pohybu voják vážící dobrý metrák. Provazník došel k jejich stolu a hlasem velitele se zeptal: "Kdo to řekl?" "Já, a co má být?" odpověděl pihovatý vojín. Provazník ho poslal pravým hákem k zemi a mně bylo jasné, že jsem ve své rotě našel opravdového kamaráda. Potom mi Provazník řekl: "Tak si vyber jinou. " Zkusil jsem tedy štěstí u blondýny s poněkud rubensovskými tvary; takové se mi líbily už od dob, kdy mě začaly sukénky zajímat. Došel jsem tedy k dívce číslo dvě, slušně se uklonil a požádal ji o tanec. Zavrtěla hlavou, já zrudnul a vracel jsem se mezi tančícími ke stolu jako nemocná labuť, plující sama po jezeře. U vedlejšího stolu se ozval řehot, a to se nemělo stát. Tu kavárnu vybílil Provazník asi za pět minut. Na zemi leželi čtyři vojíni a krev jim stříkala z nosu. Když byla bitka v nejlepším, vstoupil do lokálu dozorčí důstojník. "Druhý den jsme se všichni ocitli u raportu. "Zkusíme štěstí jinde," řekl Provazník. A tak příští neděli směřovaly naše kroky do hospůdky v Kuklenách, kde hrála k tanci dechovka. Nemáš štěstí u blondýnek, zkusíš to u černovlásky, říkalo mi cosi. "Podívej se, tamhleta se na tebe usmívá," řekl mi Láďa. V předtuše prvního úspěchu jsem vstal a šel k úplně jiné dívce, než měl Láďa na mysli,jakjsme si později vysvětlili. Malé, černé a chytré oči se na mě pousmály a za chvIli, maje na paměti taneční,jsme kroužili po parketu v rytmu valsu a mně konečně bylo náramně dobře. V těch dnech panovala obrovská vedra, a tak jsem asi po čtvrtém setkání navrhl, abychom se šli vykoupat k rybníku u lesa. Předtím jsem si všiml, že Jarmilka trochu kulhá, ale na kráse jí to neubíralo. Jarmilka se vymluvila už nevím nač, ale později jsem se všechno dozvěděl. Měla chudák dřevěnou patu a styděla se takhle se přede mnou ukázat Příští nedělní odpoledne pro mě bylo rozhodující v mnoha směrech. Šli jsme s Jarmilkou zavěšeni do sebe parkem kolem starých kasáren, kde na lavičce seděl jakýsi děda a kouřil fajfku. Když jsme procházeli kolem něho, plivnul mi obloukem pod nohy a chraptivě pronesl: "Že s ním chodíte !" Věta přišla tak nečekaně, že jsme se bezděčně na vteřinu zastavili a pak mlčky pokračovali dál. "Z toho si nic nedělej," řekla Jarmilka za rohem, ale já si dělal. Když jsem večer na chodbě probíral při svíčce nezáživné kupecké počty, odskočil jsem si na ubikaci pro zrcátko. Při svíčce jsem si prohlížel obličej. Ten děda mě tak zviklal, že jsem nemohl odtrhnout oči od zrcátka, z něhož na mne zíral můj doleva hozený nos. Tak už i takový člověk má o mém vzhledu své mínění, že dokonce varuje místní děvče, aby se mnou nechodilo, pomyslel jsem si. Bylo mi smutno. S hlavou v dlaních jsem se díval do okna, když se za mnou náhle objevil Láďa Provazník, položil mi ruku na rameno a zeptal se: "Co je s tebou?" "Nic," odpověděl jsem, zahloubaný do svých myšlenek. "Ale nepovídej, něco ti je, já tě znám," řekl a dodal: "Pojď nám radši něco zazpívat" Koupil jsem si v té době v bazaru starou kytaru a často jsem klukům na cimře zpíval. Nyní jsem však Láďovi prozradil, co se mi v parku stalo, co řekl děda, když jsme kolem něho sJannilkou procházeli. "Takže ty si myslíš, že ti to řekl, vlastně že jí to řekl proto, že máš dlouhý nos? To jsi tedy na velkém omylu. Vpálil ti to do ksichtu zjineno důvodu," dodal přesvědčivě. "Z jakého jiného důvodu?" zeptal jsem se nechápavě."Protože jsi vládní voják, abys věděl." Jeho slova mě na okamžik překvapila, ale potom jsem si neodpustil otázku: "A proč ty jsi u vladařů? Proč jsi sem vstoupil, když víš - jak vidím - co si o nás lidé myslí?" Láďa se zakabonil, zřejmě jsem ho tím naštval. Ale pak odsekl: "Podívej se, do vládního vojska jsem vstoupil jako řada jiných kluků hlavně proto, abych nemusel na práci do rajchu. Koneckonců jsem ted" český voják, a kdyby se tu něco semlelo, vím, kam patřím, to je snad jasný, nebo jsi tak blbej, že tohle neumíš pochopit?".
Nu a tady někde je počátek všeho, co se potom se mnou za mé éry u vladařů dělo. Tenhle dojič krav rozsvítil v mé hlavě svíčku, která mi svým světlem ukázala cestu, po níž se mám, já Čech, za protektorátu, oblečený ve vojenský zelený mundur, ubírat.
Ještě ten večer jsem sedl ke stolečku, zavřel kupecké počty a vzal do ruky kytaru. Vybral jsem si mámou melodii písně "Zpíval kos kosici fistulí", a již tu byl nový text:
Bylo či nebylo spíš bylo
vojsko jež v Čechách se zrodilo
kdy právě za války
hlásaly kutálky
Němcům že všechno se dařilo
Až přijde den lidské odplaty
i vládní voják se neztratí
vyžene ze země
nacistický plémě
které se nikdy už nevrátí.
Nelenil jsem a tentýž večer měla moje parodie na ubikaci premiéru. Kluci tleskali tak, že přišel dozorčí, a neměl zrovna mírumilovnépřipomínky. Ale když odcházel, náhle se otočil a řekl, že neslyšel začátek, a abych tu písničku zazpíval ještě jednou. Tím kluky naladil, já si dal repete a dozorčí se s námi chechtal na celé kolo, když odcházel řekl: "Pokračujte, já tu nejsem." Jenže já šel ve své tvůrčí činnosti hlouběji. Další píseň se zabývala samotným Hitlerem. V zrcátku jsem si upravil vlasy a lá Adolf Hitler, skočil v podvlekačkách mezi kavalce a zazpíval klukům svůj nový výplod. Sklidil jsem potlesk, potom si jeden, druhý, třetí voják začali text opisovat a za pár dní mali píseň i dragouni. Jednoho dne při nástupu zařval major Plzák moje jméno, a hlasem zupáka řekl: "Přijďte za mnou okamžitě do kanceláře." Někdo mě zřejmě shodil, a tak se náš major dozvěděl, kdo se tak pečlivě stará o ideovou náplň v kulturních vložkách. Přeložili mě do Josefova, kde jsem nedlouho poté užaslý a překvapený uslyšel z jedné ubikace své písně. Tak jako se anekdota dokázala za války dostat během dvou dnů z Aše do Lučence, zřejmě i píseň se stala naléhavým telegramem.
Z Josefova mě ze stejných příčin odveleli do Zámrsku, kde jsme hlídali nádraží. Bylo to nejsmutnější nádraží na světě. Malé opuštěné a dýchala z něho beznaděj válečného času. Někdy tudy profrčel transport naplněný smutkem ať už živým, či neživým, a zase bylo ticho. Nikde ani živáčka. Tak jsem tu chodil po peróně sám, z jednoho konce na druhý jako medvěd v kleci. Na rameni se mi houpala nabitá puška, měl jsem hlídku. Bylo mi smutno a cíůl jsem se strašně opuštěný. Osobáček měl přijet asi za půl hodiny. Náhle jako ve snu vešla na perón menší hnědovlasá dívku. Byla prostovlasá, měla na sobě odřený starý kožíšek a kolem krku omotanou šálu. Podívala se na mne velkýma zvědavýma očima, došla na konec perónu, otočila se a znovu šla proti mně. Tak jsme se míjeli, třikrát, čtyřikrát a naše pohledy se setkávaly čím dál tím častěji. Jako bychom tenkrát, v té molové válečné atmosféře byli na konci světa, jako na nějakém ostrůvku, kde jsme zbyli jen my dva. Naše pohledy se dál vpíjely do sebe, a když jsme se loudavě míjeli asi pošesté, přelétl ji přes tvář lehounký úsměv. Cítil jsem, jak se mi hrne krev do hlavy a tělem se mi rozlilo neznámé teplo. Ve chvIli, kdy jsem ji v těsné blízkosů míjel, ucítil jsem vůni sena, a zavřu-li oči, cítím tu vůni dodnes. Do příjezdu osobáčku zbývalo asi dvacet minut. Potom přiběhne přednosta, který byl na takovém nádraží děvečkou pro všechno, dívka nastoupí a já budu zase chodit sám po smutném nástupišů, dokud mě kamarád nevystřídá. Když jsme se znovu, snad už podesáté míjeli, náhle jsem se u ní zastavil a zvolna ji vzal za ruku. Dlouze se na mě podívala a oči se jí rozzářily úsměvem. V té chvIli jsem se rozhodl. Vešel jsem do malé ubikace, kde bylo vedro od sálajících malých kamínek a vzduch příšerný. Moji dva kamarádi leželi oblečeni na pryčnách a spali jako zabití. Sundal jsem ze stěny klíč od uzamčené šatny a vyšel ven. Vzal jsem dívku za ruku, beze slova jsem ji vedl k šatně, odemkl jsem a oba jsme vstoupili dovnitř do hluboké tmy. Ani jeden z nás nepromluvil slůvko. Šmátrali jsme rukama po stěnách a na konci místnosti jsem nahmatal obrovský pytel s dřevěným uhlím. Sedl jsem si na něj, položil pušku do kouta a dívka se mi vrhla do klína. Sevřel jsem ji a přitáhl k sobě. Bylo mi úplně jedno, že je válka a že by mě čekal válečný soud, kdyby na nádraží přišli Němci a žádného z českých vojáků nezastihli na hlídce. Po chvíli mně pravá paže klesla a sjela zvolna dolů po pytli s dřevěným uhlím. Náhle jsem cítil, že držím v ruce čísi dlouhý krk. Div jsem nezcepeněl překvapením. Hmatal jsem dál, až jsem svíral v dlani zobák a malou hlavu. Vtom husa zaštěbetala. Usmál jsem se a pomyslel si, že i husa může být chytrá, když nás v naší lásce nevyrušovala. Ještě celí rozechvělí jsme vyšli na nástupiště, které naštěstí bylo stále pusté a prázdné. Vrátil jsem klíč na ubikaci, vyšel ven, udělal vpravo bok a začal znovu pochodovat po nástupišti. Dívka odešla na opačný konec perónu, otočila se a pomalým krokem jsme se opět míjeli,jako by se vůbec nic nestalo,jako bychom se viděli poprvé v životě. To by se mohl domnívat někdo třetí, kdyby tam byl, ale naše úsměvy se na sebe těšily, když jsme se znovu potkávali. Přijel malý vláček asi s pěti vagóny, přiběhl přednosta, dívka si koupila u něho v pokladně lístek, nastoupila, otevřela okénko a když začala lokomotiva supět a vláček se dal do pohybu, zamávali jsme si. Tak skončila moje první válečná láska, láska beze slov, při níž jsem mlčky, ve službě, přišel o panictví.
Pak jsme byli odveleni do Tehova, kde jsme pracovali na kanalizaci nynějšího sanatoria. Konečně Rakovník. Zde jsem se pro změnu seznámil s lesní prací. Denně jsme museli odevzdat metr dříví na hlavu. Pokácet, oloupat a upravit do krychloveno metru.
Ve třiačtyřicátém roce se Němcům pomalu a krásně rozpadal plán uchvátit Sovětský svaz. V Čechách bylo tou dobou tři tisíce po zuby ozbrojených českých vojáků, a tato skutečnost zřejmě byla pro Neuratha dost nepohodlná, a proto drtivou část vládního vojska poslal do Itálie. Šestý hradecký prapor, z něhož mě kvůli mým písničkám přeložili, přešel z Innsbrucku do Švýcar a kamarádi se odtud později dostali až do Anglie k spojeneckým vojskům. Po čase mi to bylo dost líto, protože v rakovnickém praporu se nenašel žádný velitel, který by měl odvahu k podobnému činu. Pravdou zůstává, že jsme do Innsbrucku jeli až po hradeckých, o nichž Němci věděli, že zdrhli. Jeli jsme v nákladních vagónech jako dobytek a spali jsme na zemi. V každém vagónu seděl s námi v koutě německý voják s kulometem na klíně. Míjeli jsme Železnou Rudu a já se smutkem pozoroval šumavské hvozdy, s nimiž jsme se loučili. Vzpomínal jsem na osmatřicátý rok, kdy nás odtud hnali henleinovci a stříleli na naš valník. Chodil jsem tam totiž jeden rok do měšťanky, když tam učil můj strýc Václav, u něhož jsem vyrůstal na Březových Horách. Míjeli jsme Javor, naposledy jsem se otočil a někteří kluci začali tiše brečet. Ujížděli jsme nehostinnou krajinou a v Norimberku jsme se poprvé setkali s válkou. Celí pobledlí jsme sledovali zbořené domy a spoušť všude kolem. V Innsbrucku německý voják sedící s námi v koutě vagónu odjistil kulomet a nám bylo jasné, co by následovalo, kdyby někdo z nás chtěl utéct. Severní Itálie svažující se k pádské nížině mi v mnohém připomínala jižní Moravu poblíž Mikulova. Nejdříve nás ubytovali ve Veroně v místní škole, kde jsme čekali, co s námi bude dál. Zažil jsem tu první nálet se vší parádou. Když se ozvala zlověstná siréna, byl jsem zrovna na záchodě, kde se mi zasekl zámek. Nemohl jsem se vůbec dostat ven, okénkem to také nešlo, a už tu byli. Viděl jsem, jak hrozen bomb letí přímo na naší školu. Přitiskl jsem se do kouta a vtom se ozvala strašná rána. Bomba zabila pět kamarádů. Když Američané odletěli, jeden z nás to v polorozbořené škole komentoval slovy: "Poslali nás na jatka." Dotyčnému vojínovi vyšla jeho prognóza hned druhý den, protože nás odveleli do Pontelagoscura, malé vesničky na Pádu, nedaleko Ferrary. Tam jsme měli hlídat koleje. Sloužil jsem u cyklistů, a již druhý den nás vyslali na hlídku. Musím předeslat, že jsme se s místními vesničany brzy skamarádili a v infinitivech mluvili v krátkém čase italsky dost obstojně. Patáty, tedy brambory, jsme jedli syrové přímo na poli. Byly sladké a nám chutnaly. V Pontelagoscuru byl přes Pád železniční most, per ferrovia, se zónou pro pěší, per pedoni. Jenže v době našeho příchodu už neexistoval. Jen jeho zprohýbaná železná konstrukce trčela hrozivě z řeky. Byl totiž cvičným cílem mladých letců spojeneckých vojsk, učili se shazovat na něj bomby, dříve než byli vysláni nad Německo. Denně se tu proto konal nejméně jeden nálet. Po čase jsme do krytu už ani nechodili. Člověk si zvykne i na peklo. Strach jsme mívali jen když bombardér dostal zásah. Pak totiž přestávala legrace, neboť nikdo nevěděl, kam bomby spadnou. Před výskokem z letadla pilot musí náklad bomb uvolnit. Na to doplatil vojín Burger. Nosil na krku lněný pytlíček s ostříhanými nehty svého jediného dítěte. Asi při šestém náletu zpanikařil, odtrhl se od nás a běžel do kopečka na místní hřbitov, aby se tam schoval. Kde, to dodnes nikdo nevíme, ale jedna z těch zbloudilých bomb dopadla právě před ním, když lomcoval zamknutými železnými vraty. Ani pochovat jsme ho nemohli, někdo z kluků našel o velký kus dál od místa neštěstí jenom ten pytlíček, co neustále nosil na svém krku z pověrčivosti pro štěstí. Ve dne jsme se střídali a hlídali na kolech koleje vedoucí od zničeneno mostu k vesnici Pollesela. Byla to vlastně legrace, protože koleje nikam nevedly. Končily u zmíněneno mostu, kde se i ptáček bál vzlétnout, už při pouhém pohledu z tohoto železného monstra šla hrůza. Onoho odpoledne se snad už po sté objevil na obloze nad obrovskými cypřiši svaz letadel. Američané startovali ve Florencii a nalétávali na most ze západu. Měli jsme už svá obligátní místa těsně za vesnicí v poli u stromů a bez paniky, už všemu přivyklí, jsme tam šli. Krajem duněl hukot motoru, kombinovaný šrapnely německých flaků. "Tak vás vítám, holoubkové. Kdyby si tak jeden z vás sedl tady u Pádu a vzal nás s sebou, ale to vás nenapadne, co, volové," řekl Punťa a s trávou mezi zuby se klidně posadil do příkopu vedle mne. Jméno našeho rotného už jsem zapomněl, ale vím, že jsme mu neřekli jinak než Punťa. Zřejmě proto, že jsme ho měli rádi, neboť v těch válečných časech jako by s ním přicházelo slunce. V každé situaci infikoval člověka humorem a byl velice skoupý na slušná slova. Měřil asi metr padesát, stále se zubil, a když s někým mluvil, vždycky přitom měl ruce v bok. Stavěl se každému nebezpečenství čelem a od rána do večera posílal Němce do háje. To odpoledne ještě nevěděl, jak u nás stoupne v ceně. Jeden z letounů dostal zásah, letadlo se na obloze chviličku zastavilo a potom z něho vyskákali ti, kteří to stihli. Pak se bombardér řítil přímo do řeky. Asi čtyři bílé kloboučky se začaly zvolna snášet k zemi. Stíhačky doprovázející obrovské letouny se vrhly přímo proti tlakům na kraji zdemolovaneno mostu. Bílé padáky se nám potom ztrácely z dohledu a po chvíli zmizely za vysokými cypřiši u břehu. Ale jeden padáček s letcem lomcujícím provazy se blížil přímo k nám. Třicet, dvacet, deset metrů, a do kruhu českých vojáků doskočil ani ne dvacetiletý mladík. Padl na kolena, odepjal padák. a pomalu zvedl ruce nad hlavu. Stáli jsme jako zkopmělí, věděli jsme, co přijde. Kdykoli Němci sestřelili nějaký bombardér, jako šílení se rozjeli na motocyklech po úzkých cestičkách směrem, kam letec asi dopadne. Stáli jsme vyděšeni v půlkruhu kolem sestřeleneno letce, který stále držel ruce nad hlavou. Díval se na nás rozšířenýma očima a srdce mu určitě bilo na poplach. "Chlapi, co stojíte? Dělejte něco ! Svlékněte se někdo, ale rychle. A ty taky !" zařval na nás Punťa a poslední slova platila mladému Američanovi, kterému překvapením zůstala ústa otevřená, když Vašek Jirásků začal rychle svlékat bundu se slovy: "To moje kvádro mu bude pasovat" Lze si představit, co se asi dělo v hlavě sestřeleného vojáčka, neboť nás považoval za Němce a nemohl hned pochopit náš záměr. Pomohli jsme mu rychle se svléci a někdo z nás popadl jeho padák. a běžel s ním k latríně. "To jeho kvádro vem s sebou, aspoň se mu provoní." Tímhle vtipem smečoval Punťa napjatou atmosféru; začali jsme se chechtat a vojín Jirásek už běžel v podvlekačkách za skladníkem, aby vyfasoval náhradní mundur. Hbitě jsme dooblekli vojáčka, kterému už začalo svítat, neboť jsem mu lámanou angličtinou, z níž mi zbyly z "akády" zbytky v hlavě, vysvětlil, odkud pocházíme. Pak už stál mezi námi jako jeden z nás. Mapu, která mu vypadla na zem, jsem rychle ukryl pod košili. Naznačil mi, že mu na ní záleží. Přelétl jsem mapu očima. Byla na ni zakreslena celá naše krajina a dole byly napsány adresy Italů a uvedena města i vesnice, včetně blízké Pollesely. Došlo mi, že tu jde o spojení s italskými partyzány, \cteré má voják vyhledat, kdyby byl sestřelen a podařilo se mu utéťt Odebrali jsme mu i zbraň, a tak kolt, jaký nosil Garry Cooper ve filmu V pravé poledne, putoval k naší nelibosti rovněž do latríny. Punťa to nařídil a co řekl, bylo pro nás svaté. Vtom se k nám na motocyklu přiřítil unteroficír ještě s nějakým frajtrem. Stáli jsme jako neviňátka a sestřelený voják se teď mohl přesvědčit, že naše uniformy mají úplně jinou barvu než uniformy Němců. Unteroficír řval jako pominutý, že tu ten voják musí být, protože naposled viděli padák blízko nás. Punťa nerozuměl německy ani slovo, a přece začal zupákovi odporovat a ukazoval mu, že padák se snesl k zemi za obrovskými cypřiši u řeky. "Šajse!" zahulákal německý velitel, nastartoval, od výfuku se zdvihl oblak prachu a oba hitlerovci byli pryč. Teď z nás všechno spadlo, začali jsme vojáčka plácat do zad a strašně jsme se smáli, jak jsme Němce převezli. Pak vzaly věci rychlý spád. Přišel mezi nás náš důstojník, ktery nás všechny dokonale znal, a jeho pohled se zastavil na muži, kterého předtím mezi námi nikdy neviděl. Zamyslel se, přes tvář mu přelétl úsměv a potom perfektní angličtinou pravil: "Zapomněl jste si zavázat pravou botu." Náš zajatec pookřál a důstojník dodal: "Skočte někdo k padremu pro víno a dejte mu najíst, asi má hlad." Oldřich chodil s dcerou starosty, takže uměl z nás italsky nejlépe. Následující noci se po cestičce kolem trati plížily dvě postavy. Oldřich vedl našeho zajatce na danou adresu do Pollesely, kde měli italští partyzáni spojku. Tam letce předal a vrátil se k ránu s kruhy pod očima. Svezl se na kavalec a sotva řekl: "Je to v suchu," usnul jako špalek. "A co my?" zeptali jsme se ho, když se probudil. "O nás jsi nemluvil?" "Mluvil," odpověděl. Ale pry je nás moc a máme počkat na Američany. Jsou v obrovské převaze. Němci pry začnou brzy ustupovat. "Asi se tu ožením," řekl kdosi, ale do zpěvu nám nebylo. "Když nepůjdem s Němci, třeba nás postřílí," obával se jeden z kamarádů. "Skočte někdo pro pleny," řekl Punťa a bylo po debatě. Příštího odpoledne byl opět sestřelen jeden bombardér a pumu, kterou shodil,jsme sledovali až na místo dopadu. Přistála na písku, těsně u Pádu, nevybuchla a zůstala ležet v celé své nahotě. Leskla se v odpoledním slunci jako sumec a vzbuzovala v našich hlavách zvědavost. Když nálet skončil, obcházeli jsme ji v uctivé vzdálenosti. "No, saláti, kdopak si na ni stoupne," zeptal se nás Punťa a dodal: "Můžeme uzavřít sázku, kdo z nás na tý potvoře vydrží nejdýl stát. Tak se hlaste, holoubkové." "Nejlepší bude, když na ni půjdeme podle abecedy," navrhl někdo z nás. "Přineste mi růženec, jdu na to," řekl Antoš a už jsme se řadili podle jmen do zástupu. Antoš došel k železné potvoře, vyhoupl se na ni a zatím co ho kluci z naší čety fotografovali,
Punťa sledoval čas na svých hodinkách. Došel jsem k bombě asi pátý a když jsem míjel Davídka, který to vzdal asi po třech minutách, vanula z jeho kalhot nelibá vůně. Rozkročmo a jako na chůdách se šoural k latríně. Mezitím jsem si stoupl na železnou příšeru já a i mně se náhle roztřásla kolena. "Ta mrcha je časovaná," zavěštil někdo a Punťa na to okamžitě odpověděl: "V tom je právě to kouzlo." Když mi stékal po zádech pot, sestoupil jsem dolů a kluci mi napočítali pět minut. Jakmile vstoupil na pumu Punťa, někdo prohodil: "Šéfe, můžeme jít domů, ne?" "O tom nepochybuj, cukrová panenko," smál se Punťa, dal si ruce v bok a aparát cvaknul. Udělali jsme čelem vzad, protože jak jsme Punťu znali, bylo nám jasné, že ho bude muset někdo zavolat k večeři. Punťa stál na té potvoře půl hodiny a pak přišel za námi. Vyhrál láhev šampusu, poslední, kterou měl padre a na níž jsme se složili. Když jsem láhev tohoto moku prvně v životě otvíral, posadil jsem si ji nepředloženě do klína. Špunt mi vyletěl přímo do nosu, takže bych býval mohl od vteřiny hrát Cyrana. Asi v devět večer se od řeky ozvala strašná rána. Vletěli jsme pod stůl, tři okna vzala za své a časovaná svědkyně naši sázky si kýchla poprvé a naposled. Mládí často inklinuje k frajeřině, ale musím vzít v úvahu, že tu byl denodenně nálet a na padající bomby jsme si zvykli jako na déšť. V San Giovanni Lupatoto, vesničce schoulené mezi překrásnými zelenými zahradami, žil jistý pan Pallazoli, který nás jednoho odpoledne pozval s přáním, abychom mu předvedli nějakou českou divadelní scénku. Okamžitě jsem sebral kytaru a za vsí jsem začal psát svůj první vojenský kabaret Starostova dcera nám prozradila, co se o našem přfštím hostiteli šušká po vsi. Pan Pallazoli občas sedával v družné zábavě s německými veliteli a šikovně z nich tahal rozumy, které potom v noci sděloval v Pollesele partyzánům. Podle toho jsem ladil náš program. Napsal jsem skeč o nesmyslnosti naší italské anabáze a při představení jsem zahrál i Pepka námořníka, kterebo jsem uměl parodovat. Ve finále našeho kabaretu jsem končil učesaný "a la Hitler, s patřičným šíleným projevem, po němž jsem se skácel na zem a kluci mě, troubíce na pusu traurmarš, odnesli za scénu. Na konci zahrady stál náš kamarád a hlídal, jestli nejdou Němci. Majitel se s rodinou řehtal na celé kolo a ze svého bohatě zásobeného sklepa dal přinést sud vína. Při návratu jsme se motali jako cikády. Ještě dlouho jsme vzpomínali na úspěch, jaký jsme na onom večírku měli. Pro mne to znamenalo, že jsem se právě tady někde chytil drápkem, když jsem tehdy viděl v hledišti rozesmáté tváře; tady někde je také prvopočátek mebo pozdějšího dlouholetého snažení, přinášet lidem smích, protože smutných věcí je na světě pořád víc než dost. Večer než jsem usnul, jsem často vzpomínal na domov a na Sofii, kterou jsem poznal ve Veroně a kterou mi kamarádi záviděli. Moje pravá maminka mi na cestu do Itálie dala s sebou malý italský slovníček, který jsem nosil na každou schůzku se Sofií.Já jíti vám říci, vy hezké oči míti, tak nějak jsem konverzoval italsky na stráni, odkud, nebýt válka, byla by k spatření večer Verona. Soffi se leskly krásné hluboké oči ve svitu měsíce, když jsem ji poprvé políbil. Další mé snažení ukončil noční nálet Bylo slyšet zlověstný hluk motorů a náhle se rozsvítil les stromečků, který připomínaly padající světlice. Dlouho bylo světlo jako ve dne, hrozivé a nahánějící strach. Potom začaly vzduchem svištět bomby. Sofie se pokřižovala a s úzkostí v hlase řekla: "Aby to tak bylo u nás. Je nás doma devět" Když jsme odjížděli na jih do Pontelagoscura, vyměnili jsme si se Sofií adresy a mezi dlouhými polibky se navzájem ujišťovali, že si budeme po válce psát. Toho rána byla celá krajina Pádu zalita prudkým italským sluncem. Mžoural jsem proti nebi, když jsem vylézal na kolo a po úzké pěšince odjížděl za Punťou na nesmyslnou hlídku k Pollesele. Na obzoru jsem zahlédl čtyři malé tečky, které se čím dál tím víc zvětšovaly. Ctyři stíhačky se zjevně blížily k nám. Pádská nížina, snad stokrát rozlehlejší než naše polabská, nás odkrývala jako karty. V té době už měla spojenecká vojska ve vzduchu obrovskou převahu, a těch pár letadel, která Němcům zbyla, byla ukryta bůhví kde. Jeli jsme s Punťou po pěšince sice pomalu, ale stále vpřed, s puškami zavěšenými šikmo na zádech. Kolena se mi roztřásla, protože stíhačky byly pouhých padesát metrů nad námi. Punťa dělal, jako by se ho to netýkalo, a jel přede mnou klidně dál. Letci nás přelétli, ale pak se znovu vraceli. "Co je?" teprve teď se Punťa zastavil a začal se rozčilovat, s hlavou obrácenou k nebi. "Vždyť jsme tu na nic, to už vám mohli říct." Potom nasedl, jel dál, a mně nezbývalo, než ho následovat. Stejně nebylo kam se schovat, trsy na náspu byly směšně nízké. A už tu byly stíhačky podruhé, tentokrát snad patnáct metrů nad námi. Řídítka se mi rozklepala v rukou tak, že jsem málem sletěl. Letadlo bylo přímo nade mnou a já hleděl do černé tváře a připadalo mi, že se pilot strašně šklebí. Tu jsem na samém ocase letounu zahlédl tři velké sedmičky a namalované obrovské ženské poprsí. Kresba mi vmžiku zmizela z očí a shůry zaštěkal kulomet. Sletěl jsem z kola a v kotrmelcích se kutálel po náspu dolů. Při pádu jsem se zaryl nosem do země jak krtek a strašně jsem zařval. Po tváři mi tekly slzy a zmocnil se mne děsný strach. Asi sto metrů přede mnou oral místní oráč kyprou půdu, s šesti páry buvolů, jak bylo v Itálii běžným zvykem. Vtom mi nad hlavou zasvištěla bomba. Okamžitě jsem pochopil, že to je takzvaná padesátka, její velikost jsme už dávno znali. Puma spadla přímo mezi dobytek, gejzír země se zdvihl vzhůru jako trychtýř a vzduchem poletovala roztrhaná těla buvolů. Byl to strašný pohled. Sunačky odletěly a já ležel na trávě jako v těžkém snu. Z nosu mi tekla krev a hekal jsem, když se z pěšinky, po níž jsme předtím jeli, nade mnou ozvalo: "Co je?" Punťa stál vedle sveno kola jako Napoleon, dokonce měl i ruce vbok. "Představ si," povídá, "prostřelili mi pneumatiku." Pak jsme uviděli oráče,jak leží v zoufalství u svých buvolů a zamířili jsme k němu. "Porco dio, porca madona," stále opakoval a lomil rukama proti nebi. Kolem něho byla strašná spoušť. Pomohli jsme mu odtáhnout pozůstatky dobytka k jeho chýši a asi po půl hodině nás pozval dovnitř. Došel pro láhev vína, nabídl nám "nacionálku", a od té doby kouřím. Druhý den mě převezli kluci na lodičce i s kolem přes řeku na druhou stranu; byl jsem na řadě, abych zajel do Ferrary pro housky. Jel jsem po silnici s nůší na zádech a pozoroval oblohu. Do města to bylo asi pět kilometrů, a když jsem přijel na předměstí, nebylo snad jedineno domu, který by neležel v sutinách. Míjel jsem zcela zničené nádraží, když jsem z města uslyšel zakvílení sirény. Rozhlédl jsem se, ale na obloze byl klid. Za jízdy po hlavní třídě jsem začal pátrat po krytu. Znal jsem jeho italský název, ale marně jsem hledal na zdech zbořených domů nápis Rifuggio. Ještě horší bylo, že jsem nepotkal ani živáčka. Sám, opuštěný,jsem projížděl bulvárem, spíše bývalým, jako po Václavském náměstí a nikde ani živá duše. Zdálo se mi, že jsem na světě úplně sám. Je zle, blesklo mi hlavou, když jsem zaslechl první letadla. Ohlušující řev motorů vzrůstal. Ohlédnul jsem se a spatřil jsem nebeské jezdce snad tři kilometry od města. Jakýsi človíček na mě mával za stromem u zbořeneno domu uprostřed náměstí. Rozčilený jsem dojel k němu a div jsem nepřejel prostřIílenou plechovou tabuli, ležíci na zemi. Z nápisu Rifuggio zbylajen poslední tři písmena, která se dala přečíst. Muž mě vtáhl s kolem i nůší do sklepa, kde v přítmí na zemi sedělo asi padesát Italů. Ženy se křižovaly v modlitbách a otáčely v rukou růžence. Letadla město pouze přeletěla a všichni ve sklepě si oddechli. Nálet se nekonal, a jestliže znáte Italy, víte, že od smutku ke smíchu mají jen krůček. Prohlíželi si mou uniformu a když jsem jim vysvětloval, že jsem Čechoslovák, zkoumavě si mě měřili, a pak jeden z nich řekl Varšava. Náhle jsem si vzpomněl na Pláničku v naději, že tu mezi nimi třeba sedí také nějaký fotbalový fanoušek, a kupodivu jsem se nemylil. Jeden občan začal nadšeně vykřikovat "Planika, Puc, Zenisek," a otáčeje se ke všem, začal bájit o našem slavném brankáři a stejně proslulém levém křídle a obránci. Vyrozuměl jsem, že dokonce viděl památné finále ČSR~Itálie v Římě v roce 1934. Vracel jsem se ke své jednotce jako vítěz, s nůší plnou housek a s demižonem bílého vína, které mi dal místní fotbalový fanoušek na cestu. Konečně přišel den, na který jsme tolik čekali. Sotva se začala valit k našemu mostu spojenecká vojska, Němci vzali do zaječích. Obavy, co s námi bude, byly zbytečné, protože už jsme jim byli naprosto lhostejní. Prchali nahoru k severu. Řada z nich později stejně padla do zajetí. Když náš důstojník vysvětlil americkému poručíkovi osud českých vojáků poslaných do Itálie, cizí velitel přehodil výhybku a začal mluvit krásnou polštinou. Večer nám pak vyprávěl celou svoji anabazi, než se dostal k páté armádě. V jeho jednotce, která nás osvobodila, byli Indové, Francouzi, Angličané, a i když název spojeneckých vojsk zněl Pátá americká armáda generála Alexandra, sloužilo v ní za války zhruba patnáct národností. Starým italským matkám tekly slzy po tvářích, když se s námi loučily, a na náměstí v Pontelagoscuru měl starosta vřelý projev. Nasedli jsme na nákladní vozy, prokletý most se nám vzdaloval, pak jsme projeli Ferrarou a stoupali do Apenin. Konečně jsme byli ve Florencii. Pláň u letiště byla poseta stovkami stanů. Vyfasovali jsme nové uniformy a začali bloudit v babylónu cizích řečí. Hned druhý den ke mně přišel jakýsi Novozelanďan s pistolí v ruce s úmyslem, že ji vymění za moji kytaru. Po trávníku proudily skupinky vojáků, a teprve když jsme k nim došli, mohli jsme určit národnost. Dorozumívací řečí byla italština, což každému vyhovovalo, neboť všichni znali tento jazyk pouze částečně a v nejhorším si vypomohli gestikulací.
I s málem se dá vystačit, když se mluví o blížícím se konci války a navazují se nová přátelství. Jako velké překvapení nám byli přestaveni dva sovětští vojáci, jediní v této mnohatisícové armádě ležící za Florencii. Všichni k nim vzhlíželi s úctou a zhrnovali je dárky, skromnými, ale od srdce. Byli zajati a odvlečeni do Maďarska a odtud se jim podařilo utéct do Jugoslávie a později do Řecka ke spojeneckým armádám. Sedávali jsme u nich dlouhé večery a poslouchali jejich vyprávění, jako bychom četli román. Kamarád Hubený, hovořící slušně anglicky, navázal cennou známost s jakýmsi seržantem z Nebrasky, od něhož se dozvěděl zajímavou věc, kterou svěřil jenom mně. Když mně to šeptal, napjatě jsem naslouchal a začal jsem hořet zvědavostí. Říkalo se tomu tenkrát Jejich den" a šlo o vyznamenané vojáky, které zavezli do Florencie, kde se řádně pobavili a večer je za zpěvu odváželi. Na nákladních autech společně s děvčaty na naše letiště. Prach vířil, motory duněly, vojáci řvali do noci své písně a my na ně se závistí mávali. Kolona nás objela velkým obloukem a zamířila na okraj malého lesíka, kde byl oplocený prostorný travnatý palouk. Seržant z Nebrasky dovolil, aby mě vzal Hubený s sebou a popsal nám, kde bude držet stráž. Bez známosti s ním by nás k plotu ani nepustili. Konečně jsme seržanta našli a čekali, co se bude dít Měsíc byl v úplňku a spousty cikád jako by se snažily rozeznít poetický večer. Palouk zel prázdnotou, když tu se směrem od letiště přibližovala jednotka vojáků, jdoucích ve dvojstupu. Každý z nich nesl balík dek, s nimiž prošli kolem stráží. Na povel se vojíni zastavili, odměřili vždy pět kroků a začali pokládat deky v zákrytu vedle sebe. Na palouku leželo nyní asi sto dek a naše fantazie bubnovala na poplach. Z předměstí Florencie probleskovala světla přijíždějících nákladních aut a my hořeli zvědavostí. Už byl slyšet zpěv, smích a hulákání osazenstev vozů. Nevěděl jsem, kam se podívat dřív. Vojáci vyskákali z vozů a potom pomáhali vystoupit děvčatům. Každý z chlapců si vedl tu svou za ruku či pod paží a některé páry se cestou k areálu lásky líbaly. Ti, kterým předehra neměla co říct, vedli svá děvčata rovnou k určeným dekám. Bylo slyšet smích a páry se vzájemně hecovaly. Na zemi se kupily láhve vína, které si s sebou přivezli. Pak se postupně páry mladých lidí začaly svlékat. Občas některý z chlapců upadl, alkohol, který vypili už ve Florencii, zřejmě vykonal své. Nad dekou, která nám byla nejblíže, bezradně stála polovysvlečená prostituka; její amant, i přes okolní řvaní, padl k zemi a usnul. Byl úplně na mol. Dívka se začala znovu oblékat. Pak si sedla vedle zmoženeno vojáčka, objala si kolena rukama a skoro věcně se dívala na okolní divadlo. Bylo mi tehdy jednadvacet let, a tak jsem vzrušeně a s otevřenou pusou přímo hltal očima tenhle noční obraz milování. Schováni za strážní budkou jsme ani nedutali, než Hubený řekl: "O tomhle se nám bude zdát celý život". Děvčata, která sem přivezli z florentských vojenských bordelů, byla neustále pod lékařským dozorem a každá z nich měla zdravotní legitimaci. "Být tady tak Punťa," vzpomněl kamarád a dodal: "Ten by přeskočil plot jako vlčák." Z přítmí se vynořil seržant z Nebrasky, dal nám napít bianca, bíleno vína a doporučil, abychom se vrátili, protože zanedlouho bude výměna stráží. Náš stanový tábor byl poblíž letiště a bylo z něho vidět přímo k hangárům, odkud vyjížděla letadla na válečnou pouť. Sledoval jsem před jedním náletem na Německo malou skupinu vojáků nastupujících do letounu. Tenkrát s námi seděl Čechoameričan major Martin. Ukázal na vzdalující se skupinku a pravil: "Ani ve snu by vás nenapadlo, kdo to je. Je to skoro celá rodinka Novozelanďanů, kteří, když mobilizovali, požádali, aby mohli létat společně. Tam jde táta se dvěma bratry a se syny. Když budete chtít, tak vás s nimi seznámím. Jsou to takoví hrdinové jako Boží střelec. Malí, ale mají nesmírný cit pro situaci ve vzduchu. V souboji nad Milánem zničili ve dvou letadlech osm německých stíhaček." "Kdo je ten Boží střelec, o kterém jste mluvil," zeptal jsem se. "To je nejmladší černoch s hodností majora," řekl Martin a pokračoval: "Má za sebou čtyřicet sestřelů. Ale od té doby, co Němci zmizeli z italské oblohy, nastala v něm taková proměna, že s ním není řeč. Už se ani nedovede smát. Válka ho poznamenala tak, že onemocněl. Náš psycholog tvrdí, že bez napětí, které prožíval, mu vychladl mozek." "Přece už nemusí na válku myslet, mír je za dveřmi, vždyť Sověti nezadržitelně postupují k Berlínu. Může si stejně jako my vydechnout. Všechno se mu brzo promění v pouhé vzpomínky. Proč třeba nejel na Jejich večer"?" zeptal jsem se. "To je právě váš omyl, " řekl major Martin a pokračoval: "Povídám vám, že onemocněl. Je mu třiadvacet a neusne bez prášků. Vyprávěl lékaři,jaké strašlivé sny ho noc co noc pronásledují. Neustále prožívá,jak je ve vzduchu a k jeho stíhačce se řítí skupina messerschmittů. Je vyřízený, z mladého pohledného muže se stala duševní troska. Podivín, kterého válka zničila, duševně odrovnala, už mi rozumíte?" "Co s ním uděláte?" zeptal jsem se. "Pozítří letí náš kurýr do Států a Jim poletí s ním. Kuryr veze dopis od generála Alexnadra. Jim bude umístěn v sanatoriu pro duševně choré, a to je strašný konec." Druhý den odpoledne se to stalo. Bloumal jsem po táboře a vyměnil starou italskou pistoli Berettu za bělostný padák, což jsem si předtím dohodl s jedním Novozelanďanem. "Budeš z něho mít báječný košile," ujišťoval mne. "Nejmíň šestnáct, uvidíš," dodal. "To přeháníš," oponoval jsem. Náhle se Novozelanďan zarazil a řekl: "Podívej se, Boží střelec. Právě jde k hangáru." Krásný a šunlý mladý černoch prošel mlčky kolem nás. "Kde má metály?" napadlo mne nahlas. "Kašle na ně," odvětil voják, mávl rukou a řekl: "Toho už nic nezajímá. S nikým nemluví, prý zcvokl. Pojď, ukážu ti jeho letadlo." Vydali jsme se mezi spoustou stanů a brebentících vojáků všech možných národností směrem k hangáru. "Letadlo je venku, poznávám je," oznámil můj průvodce a dodal: "Kluci mu namalovali na bok čtyřicet čar, čtyřicet sestřelů, rozumíš?" "Ano,já vím," odvětil jsem, "major Martin, víš, jeho matka pochází z Bratislavy, nám o všem vyprávěl". "Počkej, stůj!" s těmito slovy mě chytil Novozelanďan za ruku. "Podívej, nastupuje do letadla, za chvíli ho uvidíš na obloze. Má to povolené, už si s ním něvědí rady, a tyhle nebeské procházky prý jsou pro něho doping, bez kterého už nemůže existovat. Proletí se a za půl hodiny ho máš zpátky. Na obloze beztak už není nikdo, kdo by ho vzrušoval." "Musím to povědět našim klukům, aby ho na obloze nepropásli,"řekl jsem. Rozloučili jsme se a já běžel vyhledat a informovat kamarády. Asi osm si nás lehlo na trávník na okraji letiště a sledovali jsme start Božího střelce. Spitfeyer se vznesl nad nás a začal kroužit. "Ted" to veme najih, dávejte pozor," řekl jsem. Omyl. Letadlo se zastavilo nad středem letiště a zakymácelo se vpravo a vlevo, což piloti dělávali, když se loučili před cestou na sever, aby vyhledali ve vzduchu nacistické piráty. Nikdy jsem nezažil tak dlouhé dvě vteřiny, ve kterých letoun na obloze doslova stál. Potom se čumákem sklonil dolů a ve spirále se řítil k zemi. Vyskočili jsme jako když do nás střelí. Boží střelec se se svým neporaženým kamarádem zaryl přímo do země. Ozvala se strašná rána a v místě dopadu vyšlehly plameny. V mraveništi spojeneckých vojsk vypukl poplach. Vojáci se jako zběsilí hnali mezi stany směrem k letišti. Jenom naše parta zůstala stát, neboť jsme o osudu Božího střelce věděli víc než ostatní. Spáchal sebevraždu, napadlo mě okamžitě, a byl jsem pravdě na stopě, protože dopis, který poslal předtím svému veliteli, moji domněnku potvrdil.Jak jsme se dozvěděli, v dopise se loučil slovy, která naháněla hrůzu a byla svědectvím nesmyslnosti druhé světové války: "Nemohu bez války žít. Jsem ztracený. Pozdravujte doma a všechny moje kamarády." Dopis byl druhý den vystaven ve zvláštní vitríně a hořela u ní svíce. Vojáci tam postávali v dlouhém mlčení. Pohřeb byl okázalý a vojenské čtyřstupy kráčely v dlouhém smutečním průvodu ke hřbitovu za Florencií. Poprvé jsem slyšel naši světoznámou Vejvodovu polku Škoda lásky jako smuteční pochod. Mísily se ve mně vzpomínky na domov s osudem mladého černocha.Asi za týden jsme na improvizovaném jevišti předvedli vojákům náš nový program, v němž jsem ponechal svoji parodii na námořníka Pepka a grotesku o Hitlerovi. Těšilo mě, že se diváci bavili, ať byli z Polska či Austrálie. O práci komika jsem měl tehdy ovšem naivní představy, které mě později zklamaly, i když jsem měl úspěch. Čím větší ksichty, škleby a grimasy se objevily na mé tváří z rozkazu mladeno, divadlem nezkušeneno mozku, tím víc se vojáci smáli. Teprve po letech, veden v Praze skvělými režiséry, jsem pochopil, že dělat dobře legraci znamená v podstatě nikdy nesejít z cesty přirozenosti. Když se mladý herec opíjí svými úspěchy a nemá v sobě dost pokory, začne to s ním jít s kopce, aniž si to uvědomuje.Naše satirické pásmo se přesto vojákům líbilo, a tak moji skupinku "mušketýrů" poslali za nějaký čas na frontu, do těsné blízkosti první linie. Průlomem do Pontelagoscura odřízla od sebe spojenecká vojska zbytky německých armád, které ztratily spojení. Byly vánoce a psal se rok 1944. V onen památný válečný Štědrý den svítilo sluníčko,jako by se celý svět radoval. V apeninských horách přímo na linii se hlídky obou stran hrozně nudily. Tu jakýsi černoch vysunul nad hlavu šachovnici. Z druhé strany, kde měl stráž v zákopech mladý Němec, se ozvalo: "Ja." Po vyprahlé planině, kterou v italských horách zdobily ojedinělé trsy keřů, došli černoch a Němec, oba náležitě vyzbrojení, až k sobě. Usedli k osamělému pařezu a začali hrát šachy. Snažili se o velmi rychlý mat, protože jejich hlídka trvala jen dvě hodiny, a to je pro královskou hru, jak šachisté dobře vědí, poměrně krátká doba. A jejich hra se skutečně až přesphliš zkomplikovala. Když nastal čas výměny
stráží, oba muži si podali ruce, vzali si zbraně a nechali partii nedohranou. Potom k osamělému pařezu usedly další hlídky z obou stran. Tentokrát přišel zleva Ind a proti němu zasedl k rozehrané partii jiný mladý Němec. Slunce pomalu zapadalo za obzor, ale ani tito dva šachisté zápas nedokončili. Ind se vrátil do našich zákopů s italskou pistolí značky Beretta,jež byla jeho skalpem a hlavou mu táhly jistě úplně jiné věci, než ty, které přináší válka. Těsně před Stědrým večerem, přinesl někdo do stanu obrovský demižon bílého vína. Zakouřenou ubikací se nesly vánoční písně různých národností. Byli jsme mladí, víno nám pomalu, ale jistě stoupalo do hlavy, začali jsme se objímat, na zem se pomalu svezl francouzský vojáček, opilý jak proutek a já jsem posléze usnul vkleče. Asi před půlnocí na mě v této málo pohodlné pozici zařval polský seržant "Poplach !" V oparu ovínění jsem začal strkat nohu do košile a na hlavě jsem objevil obrovský lampión se zhaslou svíčkou. Pak jsem uprostřed místnosti málem zakopl o náš vánoční stromeček. Půlmetrový trs z Apeninských hor si vojáci ozdobili stočenými dopisy svých drahých, které jim došly válečnou poštou do Itálie. Potom nás všechny na dvoře seřadili a hurá na linii. Tam předtím zasedly k rozehrané partii u osamělého pařezu poslední hlídky z obou stran. Na šachovnici zbyly už jenom čtyři figurky. Byla tmavá noc a oba vojáci si museli svíti baterkou. Mladý Polák táhl střelcem a ohlásil svému soupeři šach mat. V ruce německeno žoldáka se objevila dýka. Zasáhla našeho vojáčka přímo do srdce. Stoupali jsme do konce v ta místa a ze vzdáleneno venkovského kostelíka k nám dolenala půlnoční vánoční mše. Pak se rozpoutala prudká bitka. Byli jsme tehdy ve velké početní převaze a tak se Němci po půl hodině vzdali. Přesto kolem nás kulky poletovaly dál a jedna z nich se odrazila od obrovskeno balvanu a podepsala se mi na pravé lýtko. Na tenhle štědrovečerní mat nikdy nezapomenu. Šachová partie, kterou náš Polák vyhrál, způsobila bohužel i to, že jsme přišli o skvělého trumpetistu, který jako málokdo uměl zatroubit naši píseň „Teče voda teče".
Po návratu do Florencie nás jednoho odpoledne zavedl major Martin do hangárů na prohlídku válečných letadel. Prolézali jsme dakoty, stíhačky všelijak zvenčí zmalované a naslouchali válečným historkám pilotů, kteří tu a tam postávali u svých letadel, a my je vyrušili z debat, jež vedli se svými mechaniky. Jako když poplácává sveno koně, poplácal jeden poručík štíhlou stíhačku, a pak začal vyprávět o tom, jak za bílého dne vhodil v Miláně pumu mezi gestapáky, sedící pod velkými slunečníky před tratorií na hlavní třídě."Mluví pravdu," přidal se Martin. "Dlouho jsme nevěděli, kde sídlí hlavní velení milánskeno gestapa. Teprve zásluhou italských partyzánů, kterým se podařilo nemožné, když přešli frontu, jsme se dozvěděli, že gestapáci sedávají v poledne před zmíněnou tratorií. Poručík nalétl tak nízko, že ho gestapáci zahlédli až v poslední chvíli, a to už bylo pozdě. Puma dopadla mezi ně a ty, kteří se dali na útěk, pokropil kulometem druhý střelec. Vsechno se to odehrálo během okamžiku a navíc zvony četných milánských kostelů se v poledne rozezněly tak, že přehlušily hučení motor ublížící se stíhačky. Jak nám řekli partyzáni: "Když se rozezvučí milánské zvony, je to symfonie znějící po celém městě." Tu mi pohled uvízl na polozničneé"m letounu na konci hangáru. S pusou otevřenou úžasem jsem došel ke spitfeyeru a nevěřil jsem svým očím. Na jeho ocase byly namalovány tři sedmičky a obrovská dívčí prsa. V duchu jsem viděl jak padám s kola a vzduchem přede mnou poletují kusy pumou zasažených buvolů. Překvapením jsem chvlli nebyl schopen slov. "Já letím pro Punťu, počkejte tu chvíli," zvolal jsem a rozběhl se po letištní ploše. TepIVe když jsem přivedl Punťu a on mi dosvědčil, že je to ta potvora, z níž po nás střIleli, pochopili náš údiv. "~ojďme do kartotéky, tam je zapsána každá akce. Nebude problém vyhledat piloty, kteří vás pozdravili," řekl Martin, ale pak dodal: "Pokud jsou naživu." Hořeli jsme nedočkavostí, protože takovou náhodu nikdo z oněch pěti tisíc vojáků, jež vedle nás stanovali, zřejmě nezažil. Major se vrátil z hlavního stanu a řekl: "Mám to. Důležité bylo, že jste si pamatovali datum a místo. A teď pojďte za mnou." Držel v ruce plán, na němž bylo zakresleno rozmístění stanů. Asi po půl hodině pátráníjsme došli k několika vojákům, hrajícím kriket. Jakmile spatřili majora, přerušili hru a začali se stavět do pozoru v předtuše nějakeno noveno rozkazu. Tři z přítomných vojáků byli vyzváni, aby předstoupili blíž. Stáli jsme od nich s Punťou asi pět metrů. Dívali jsme se na ně téměř dojatě, až můj pohled zakotvil na černochově tváři. Vzpomněl jsem si na jeho rozšklebený obličej, když na nás mířil kulometem ze své sttnačky. Ale teď mi jeho tvář připadala jiná. Jako by to nebyl on. I on si mě zvědavě prohlížel. nebol stejně jako jeho kamarádi nevěděl. proč jsme vlastně s majorem přišli. Major se potom rozhovořil: "Tak, mládenci, všichni jak jste tady. dobře poslouchejte. Jste svědky neobyčejneno setkání. Škoda, že jsem chemik. Kdybych byl Hemingway, tak bych si s touhle historkou poradil líp. Tak tihle muži," ukázal major na nás, "byli pod palbou tady těch tří. Neuvěřitelné, co?" Martin sledoval překvapené tváře pilotů a pak jim začal vyprávět, co se nám stalo jednoho rána při službě na cestičce vedoucí od zničeneno mostu k Pollesele. Když zírajícím letcům vysvětloval náš původ, rozesmál se a končil tím, že se jeho maminka narodila na Slovensku. Major měl dobrou náladu a zřejmě si připadal jako režisér, který inscenoval na výtečnou naše náhodné setkání. Tu se zčistajasna ozval Punťa a dal věcem jiný směr. "O nás tak nejde, pane majore, ale tihle holomci shodili z letadla malou pumu přímo mezi buvoly. Ten starý oráč málem přišel o život. Ve vzduchu lítalo rozstřílené dobytčí maso a ten oráč poklekl, plakal a nadával. Ti buvoli byli asi to jediné, co měl. Pak nás vzal do své chatrče. To je všechno." Major přelétl pohledem po našich hlavách. a jako by se s námi se všemi loučil, řekl: "Hm, představoval jsem si to vaše setkání trošku jinak. Člověk se nemá za války na nic těšit, jenom na mír. Rozchod!" Poslední slovo major zařval a opouštěl nás se svěšenou hlavou. My jsme se s Punťou otočili a pomalu jsme se vraceli ke stanům. Nedalo mi to a ještě jednou jsem přes rameno pohlédl černochovi do tváře, pokrčil rameny, jako by říkal: "Odpusťte, že to takhle dopadlo." Další náhoda na sebe nedala dlouho čekat. Válka pro ni byla přímo vláhou, v níž sejí ohromně dařilo a člověk nikdy nevěděl, zda se ráno probudí celý. Tahle náhoda však měla oblek, šitý v nedávné minulosti z lásky. Slušná florentská děvčata zamykaly mámy večer doma a vojáci se do našeho ležení u letiště vraceli z města většinou s nepořízenou. Ale na předměstí byl v tiché uličce vojenský bordel, před nímž se střídaly stráže jako v kasárnách. Civilista do vyhlášeneno domu nesměl. Vojáci věděli, že prostitutky jsou pod vojenským lékařským dozorem a tak každé dopoledne jich sedělo asi patnáct v předsíni, kde v půl kruhu čekali, až lehce oděná děvčata začnou sestupovat se schodů. U kasy seděla starší obrylená paní a jako ve starých filmech chroupala zrnka kávy. Vojáci brebentící ve všech možných jazycích ztichli, když se na blakóně objevila první dívka. Někteří si ji prohlíželi jako zboží. Protom zdvihl ruku jeden Novozelanďan, šel ke kase, zaplatil patřičný obnos a již si ho dívka odváděla nahoru po schodech. V téhle předsíni nebyl ani starý gramofon, bylo slyšet jenom tlumené hlasy vojáků, dohadujících se, kdo z nich si vybere tu či onu dívku. Stará podlaha zavrzala, když se nahoře na posledním schodu objevila moje Sofie. Čepice mi vypadla z rukou a kamarád Hubený řekl nahlas, co jsem si myslel. "To je přece ona. Tvoje dívka z Verony." Sofie si mě dosud nepovšimla. Krouživými pohyby a s cigaretou v ústech sestupovala dolů, zdálo se mi, že má delší vlasy než tenkrát, když jsme spolu na stráni pozorovali noční nálet na Veronu. Byla stále stejně krásná a v předsíni se naráz zdvihlo asi deset rukou. Všichni ji chtěli mít, všichni ji chtěli milovat Cítil jsem,jak mi smutek svírá srdce. Nejraději bych byl utekl. Tu na mě Sofie pohlédla. Z otevřených úst ji unikl oblak nevdechnutello kouře, krásné, černé lesklé oči se jí rozšířIly, chytila se zábradlí a zírala na mne zaskočeena překvapením. Neuhnul jsem pohledem, až ona první smutně sklopila oči, prudce se otočila a běžela zpátky po schodech vzhůru. Obrýlené paní pokladní za kasou zůstalo údivem zrnko kávy v ruce, otevřela dveře pokladny a běžela za Sofií. Cítil jsem pohledy kolem sedících vojáků na své tváři. Prudce jsem vstal a vyběhl ke dveřím. Popadl jsem kliku vší silou a za chvIli jsem stál na sluncem rozpálené dlažbě florentské uličky. Jakmile jsem se dostal z přítmí předsíně ven, slunce mě bodlo do očí. Zůstal jsem stát jako vražený do země, srdce mi tlouklo a po tvářích se mi kutálely slzy jako hrách. Hubený ke mně přiběhl, vzal mě kolem ramen a tak jsme odtud posmutněle odcházeli, beze slova tiše. Až po dlouhé chvIli se ke mně kamarád naklonil a řekl: "Vždyť ti. tenkrát povídala, že jich je doma devět. Sám jsi mi to vyprávěl. Přijela do města za obživou, tak. se věci mají. Konečně ani ona nejásala, že jsi vešel právě sem." Mlčel jsem a uvědomoval jsem si, že má jediná italská láska skončila. Druhý den si černoši půjčili mou kytaru. Když se džípem vraceli z Florencie, projeli cukrárnou a tam vzala moje kytara za své. Zbylo z ní pár strun, krk měla utržený a tak se k jednomu smutku přidal druhý. Za posledním hangárem věznili plukovníka SS. V parném odpoledni chodil parádemaršem kolem stanu a mladý Američan na něho řval: "Ještě půl hodiny, já ti ty gaunere už pokoj nedám." Voják seděl na malé zelené látkové stoličce a udiveně čekal, až mu vysvětlíme proč jsme přišli. Přivedli mě k němu čtyři černoši a jeden z nich řekl: ""Tadyhle kamarádovi jsme zničili kytaru a víme, že ten esesák má taky kytaru. Říkal nám to Patrick, ktery s tebou bydlí." "Tu kytaru mu nevrátíme, buďte klidní. Jemu do zpěvu zrovna není a my si na ní někdy při službě brnkáme. Je v koutě ve stanu." řekl nám voják, hlídající zajatce. "Co za ní chceš?" zeptal se náhle černoch. "Sháním nějaké medaile, odznaky, takové co máte na prsou.Já nic nemám a až se vrátím do Států, chtěl bych se před svou holkou vytáhnout" "Máš kudlu?" zeptal se jeden z černochů. "Mám," odpověděl Američan. "Tak si ty moje metály odpárej, mně stejně nebudou k ničemu. Jsem nezaměstnaný, a bůhví, co budu dělat, až bude po válce a sbalím tohle fešácký kvádro," svěřil se mu černoch a svlékl bundu, ověšenou medailemi. Propocený esesák pochodoval stále v kruhu kolem nás tak, jak měl nařízeno, a já si náhle vzpomněl na válečný filmový žumál v Protektorátě a před očima se mi objevily vyrovnané pochodující řady německých armád. Když mladý Američan odpáral černochovi metály, šel do stanu a vrátil se s krásnou žlutou kytarou. Supící esesák nelibě sledoval, jak přejíždím prsty po strunách a s uspokojením poslouchám hebký a měkký zvuk kytary, mnohem kvalitnější, než byla ta, jež skončila svoji pouť ve florentské cukrárně. "Je tvoje," řekl černoch a mně se po tváři rozlil úspěv nad novou trofejí. "Moment," řekl Američan, "slečna se musí s pánem rozloučit, ne?" S těmi slovy mi vzal kytaru z ruky a počal ji sklápět krkem dolů, jako by se kytara ukláněla. Všichni se řehtali, když Američan řekl: "No, holčičko, pozdrav pána naposled. Teď už budeš hrát jinou." Američan se otočil, zdvihl džber vody a vchrstl jej plukovníkovi SS do tváře. Pak dodal: "Zastřelil u Říma tři servírky, tenhle sviňák. Tomu patří provaz a ne kytara." Rozloučili jsme se a já jsem tehdy netušil, že mne tahle kytara bude doprovázet takřka čtyřicet let po jevištích a dokonce i ve filmu. Příštího dne se na památném florentském mostě Ponte Vecchio strhla prudká bitka mezi několika spojeneckými vojáky. Svědkem toho všeho byl jeden Moraváček, jménem Kabelík. Šel zrovna po pravé straně mostu, když zvony kostelů začaly zvonit poledne.
Po levé straně zahlédl blížící se bílé turbany. Okamžitě poznal indické vojáky, kteří jakmile zaslechli vyzvánění zvonů, poklekli na dlažbu a začali vzývat Alláha. Před Kabelíkem kráčeli čtyři fumcouzští vojáci. Byli náležitě pod parou a sotva Indové začali při modlitbě zdvihat doširoka rozpřažené ruce k obloze, Francouzi se dali do nezřízeneno chechotu a plácali se po ramenou. A tu jeden z Indů, ktereno se tato urážka hluboce dotkla, měl znenadání v ruce pistoli. Třeskla rána a Francouz, který se smál ze všech nejvíc, se skácel mrtvý na dlažbu. Nastala prudká přestřelka, při níž i Kabelík, zalehnuvší k zemi, dostal jednu z kulek do nohy. Válečný soud se nekonal. Nebylo s kým, neboť Ponte Vechio společně s Kabelíkem byli jediní svědci tragického konce mladý vojáků, sloužících pod stejným praporem. I žárlivost rozhodila za války svoje nešťastné sítě v jedné ze ztracených tratorií na jihu Florencie, kam mládenci spojeneckých vojsk chodili na tancovačky. V zahradě, ozdobené lampióny, se v pamém odpoledni lepila v tanci těla vojáků na místní krasavice. S nadcházejícím večerem musela děvčata domů. Mezi vojáky tančili i místní Italové. Když jeden z nich hned po příchodu do místnosti zjistil, že se na parketu tiskne k jeho děvčeti cizí voják, a když viděl, že ji při tanci i líbá a ona polibek opětuje, ukryl se venku za stromy a číhal na svoji přIležitost. Improvizovaný vojenský orchestr hrál staré americké šlágry a italské hity jako Ó sole mio či Oj Mary. Tančící si doslova mohli ždímat košile, bylo" už opravdové italské léto a vzduch se vedremjen tetelil. Záchod byl uvnitř tratorie a tam si mladý žárlivý Ital počkal na svoji oběť. Jakmile se před ním objevil voják, který mu přebral milovanou dívku, ocitl se v ruce Itala nůž. Vedl svou ránu rychle a přesně. Zasáhl vojáčka do srdce a ten se skácel. Ital se rychle vytratil, skočil na kolo a ujížděl z města. Když vojáci našli mrtvého, vyběhli ven jako by do nich střelil a hnali se za mladým Italem. Někdo z nich po něm i vystřelil, ale Ital ujížděl na kole šíleným tempem a měl už dostatečný náskok. Kdyby se byl ztratil v předměstských uličkách, možná že by ho nikdy nenašli, ale on se hnal rovnou k vesničce, kde bydlel. V tratorii a na zahradě vypukla panika. Vojáci pádili žhavou silnicí na letiště k našemu ležení, aby sveno velitele informovali o tom, co se stalo. Byl vyhlášen poplach a během hodiny udělali ve vesnici zátah. Asi sto vojáků určených k této akci, postupovalo krátce poté, co se tragédie odehrála, ve velikém oblouku přímo do vesnice. Živá noha se z těchto kleští nemohla dostat Vojáci prohledávali dům od domu a ti, jež Itala zahlédli, ho měli identifikovat. Seděl ukrytý ve sklepě a jedinou jeho zbraní byl onen smrtící nůž. Když eskorta společně s velitelem vtrhla dovnitř a vojáci vraha poznali, třásl se prý v koutě po celém těle a strašně plakal. Poručík velící jednotce došel až k mladému Italovi, odjistil svůj revolver a vložil mu jej do ruky. "Prosím," řekl špatnou italštinou. "Máte dvě možnosti. Buď se pokusíte mne zastřelit, což nestihnete," a otočil se ke svým vojákům, připraveným k palbě, "anebo se zastřelíte sám. Vybral bych si tu druhou možnost." Mladík si roztřesenou rukou namířil pistoli ke spánku, v pláči stiskl spoušť a skácel se k zemi. Žárlivost vykonala své.
Když se fronta hnula opět k severu, dostali jsme se asi na čtrnáct dnů do Padovy. Město mne okouzlilo. Všiml jem si, že když na své kytaře volně přejedu prstem po šesti strunách, ladí ten zvuk přesně s hlasem zvonu, vyzvánějícího z místního kostela. Pokud byl čas, nikdy jsem neopomněl tuhle hru si zopakovat Jednoho takového líného odpoledne, kdy každý z vojáků vyhledával stín, přiběhl otevřenými vraty na dvůr kasáren vlčák. Už ani nevím, kdo z nás ho pojmenoval Pietro. Měl hlavu jako slunce. Nesnášel nacisty a slepice. Asi pro trpké zkušenosti. Já jsem si psa zamiloval. Byl můj. Kdykoliv jsme šli kolem plotu, za nímž čekaii němečtí zajatci na odvoz do velkeno sběmeno tábora u Milána, Pietro se rozštěkal a zlověstně cenil na Němce tesáky. Jeho nenávist k nacistické uniformě musela mít někde svůj původ. V příštích dnech odváželi zajatce na nákladních vozech přes Apeniny. Seděli jsme vždy čtyři, každý s pistolí. Na pryčně v koutě a mezi námi na podlaze seděli s odevzdaným pohledem zajatci. Stoupali jsme v prudkých zatáčkách a zase klesali dolů po vyprahlých apeninských cestách, po nichž náš řidič, černý seržant z Oklahomy, uháněl jako zběsilý. My strážní jsme měli na pryčnách co dělat, abychom nesletěli dolů. Pietro mi ležel u nohou s náhubkem na hubě a celou cestu nespustil ze zajatců krásné velké oči. Náhle začaly vozy prudce brzdit. Velitel eskorty nařídil přestávku, protože někdo spatřil studánku. "Dáme jim taky napít"? zeptal se mě novozelandský vojáček, když jsme vyskakovali z náklaďáků. "Zeptám se velitele," odpověděl jsem a dodal: "Máme-li je převézt přes tuhle horskou poušť živé, tak by to asi bylo třeba." Potom jsme všichni uhasili žízeň a pokračovali v cestě na sever. V jedné prudce stoupající zatáčce se jeden zajatec náhle zvedl, vyhoupl se na pryčnu a já měl co dělat, abych Pietra udržel na řemeni. Naproti sedící francouzský strážný sáhl po pistoli. "Nech ho," zařval Novozelanďan. ""Vždyť ho chytí." Pod námi byla propast Němec se přehoupl přes pryčnu a sletěl dolů. Dopadl na balvany a pak se kutálel jako míč. Marně se zachytával rukama trsů, až zůstal nehybně ležet "Zastavíme?" zeptal se Novozelanďan. "Jeďme dál, má co chtěl." Francouz si odplivl a šel mi připálit. Když jme v Miláně odevzdali zajatce jejich osudu a vrátili se zpět do Padovy, přiítali nás kamarádi s hurónským řevem. "Jedeme domů," řvali na nás jako pominutí. Nastalo všeobecné vzrušení a dlouho do noci se nemluvilo o ničem jiném.
K vojákům protektorátního vládního vojska v Itálii jen k doplnění srovnání s vojáky 2. technické brigády slovenské armády, později přejmenované na 2. technickou divizi slovenské armády klerofašistického Slovenska, kteří byli od podzimu 1943 dislokovaní v Itálii pro určitou nespolehlivost vůči Německu a určení zejména ke stavbě obranných opevnění v severní Itálii. Slovenští vojáci si směli ponechat veškerou výzbroj až do konce války na rozdíl od Čechů, kteří byli odzbrojeni. Rovněž návrat obou skupin po válce zpátky do vlasti, do Československa, byl dosti rozdílný. Slováci se vrátili jako 1. československá divize v Itálii s pompou a slavobránami jako ,,partyzáni‘‘, zatímco vládní vojáci potupně skončili jako "kolaboranti" za ostnatým drátem na mnoho týdnů.
Vojáci prvního praporu Vládního vojska, který zůstal v květnu 1944 v Praze jako hradní a čestná stráž se 5. května 1945 zapojili do Pražského povstání, bojovali mimo jiné u budovy rozhlasu, Pražského hradu a podíleli se také na obsazení německého obrněného vlaku.
Říšský ministr K.H. Frank během návštěvy v Praze, jaro 1944 :
,,Musel bych dát všechny příslušníky Vládního vojska od generála Emingera až po posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z protektorátu, aby jsem odbojnému hnutí rázem udlal přítrž.‘‘
Admirál Stone v rozhovoru s československým velvyslancem v Itálii, 1944 :
,,Chtějí být považováni za spojeneckou jednotku? K čemu jim to bude? Doma je stejně všechny pověsí… ‘‘
Vzhledem k narůstajícím protiněmeckým náladám v Protektorátu a obav (nutno říci, že oprávněných) z využití těchto jednotek v boji proti Německu byly početní stavy Vládního vojska v roce 1944 drasticky sníženy - celkový početní stav tak na jaře 1944 činil cca 272 důstojníků, 4.730 mužů a 270 koní. Ve výzbroji pak bylo vedeno cca 4.570 pušek Mannlicher, 4.740 bodáků, 230 pistolí vz. 24, 143 jezdeckých šavlí a 270 koní. V květnu 1944 bylo jedenáct praporů vládního vojska s celkem asi 5300 muži přesunuto do severní Itálie, kde mělo vojsko plnit strážní úkoly, čímž Němci ušetřili vlastní síly. Několik set příslušníků vládního vojska v následujících měsících přešlo na stranu italských partyzánů. Až na 1. prapor v Praze, který zde působil jako čestná jednotka a hradní stráž, byli "vladaři" odesláni do Itálie.
Citace: Jednotky nasazené Němci v Itálii ztratily 25 mužů a dalších 800 jich "přeběhlo" na druhou stranu. Pak se nelze divit, že vládní vojsko bylo brzy ... tam, kam slunce nesvítí, ovšem s výjimkou lidí opalujících se v poloze na břiše. Konec citátu.
Nikdy nezasáhlo do bojů (mimo Pražského povstání). Na území protektorátu zůstal pouze jeden prapor zajišťují střežení sídel prezidenta republiky v Praze a Lánech, který se zapojil do povstání v Praze v květnu 1945. Koncem května 1945 se prapory vládního vojska soustředily v blízkosti severoitalského města Verona. Zde vytvořily Čs. samostatnou brigádu a požádaly o přiznání charakteru vojsk protifašistické koalice. Spojenci tuto žádost odmítli a jednotky vládního vojska se v červenci 1945 přesunuly do osvobozené vlasti. Čs. samostatná brigáda se po příchodu do Československa soustředila ve Strašicích, kde byla dnem 20.9.1945 rozpuštěna.
Za použití materiálu dostupných na internetu jsem zpracoval dne 20.8.2011..
Informace nejsou ověřované a mají sloužit jako základní informace.. autorům původních textů děkuji.
