Ano, vím to o sobě, nemám smysl pro humor. Sleduji například rybičky v akváriu a vím, že si třeba vyprávějí nějaké anekdoty, ale nedokáži se smát. Nebo třeba v hospodě. Přijdu do hospody, všichni po čtvrtém pivu, úplně v pohodě, huby od ucha k uchu, rozřehtaní a já nic. Prostě nebere mne to. Posledně jsem přemýšlel, jestli nejsem vadnej..
Ale, abych to nezakecal. Nemám smysl pro humor.. Způsobuje mi to neuvěřitelné komplikace v životě. Jako například posledně. Vezu kamaráda do Troubek. Chci se zeptat kde mu nám zastavit a nevině se zeptám. "Kde tady máte přístaviště?"
Díval se na mne tak nějak divně.. Jako by chtěl říct něco hodně, ale opravdu hodně nepublikovatelného. Já za to nemohu.. nebo třeba posledně. jak chodí ti podomní obchodníci. Tu nabízí slevu na něco co nepotřebuji. Tu nabízí nějaké školení na něco, co ani ještě není uzákoněno. Chci být slušný, nechci jim říkat co si o nich myslí. (jednak je jim to fuk a jednak tomu nerozumí). Tak jsem posledně chtěl humornou formou vyjádřit, že opravdu nemám chuť hledat nějaké doklady od elektriky. Nechtěl jsem říkat, že na ně pustím dogu, jestli ještě jednou zazvoní. jak říkám nemám smysl pro humor. Přehraboval jsem se ve známkách, otevřený pivo a najednou zvonek..
Kouknu z okna, chlap, příšerná kravata, boty do špičky. Tipek, na kterého bych poslal dogu. Neznám, žena si asi někoho pozvala, já jí chlapy nelustruji. Ten típek pod oknem se znovu opřel o zvonek. Zvedl jsem se od známek. Těch zbytečně sejitích schodů. Hrnce mám, plyn beru od čezu a elektriku z plynárny a telefon jsem včera rozšlapal jako Pepíček košíček. Otevřu dveře, jak jsem byl, rozepnuté kalhoty, jak sedím za stolem. Chtěl jsem pána slušně poslat o dům dál. Otevřu dveře a řeknu: "Noviny nečtu, rozhovory neposkytuji a autogramy pouze na letišti." Dveře jsem zavřel, není čas ztrácet čas, neb to by měl vědět právě podomní obchodník. Znovu zazvonil. Co naplat, nerozumí česky. Otevřu dveře a nezúčastněně sdělím. "Nemám čas, souložím." A znovu jsem zavřel.
Tak je to pokaždé.. Měl jsem kamarádku, neustále veselá, rozesmátá. "Všichni človíčci, lidičky, kamarádi já vás miluji." Seděli jsme na pivu, přitočila se ke mě, až jsem cítil jediné intuitivní rozhraní - bradavky. Jestli bych jí nepůjčil tisíc korun. Dala si záležet na tom slově nepůjčil. Podíval jsem se na ni, zapátral jestli není prvního dubna. když jsem zjistil, že opravdu není, tak jsem odpověděl. " To je pěknej vtip, ale jsme na tom skoro stejně, já ti nepůjčím a ty mi nemusíš nic vracet." Jak říkám, nemám smysl pro humor.
Žádné komentáře:
Okomentovat