"Už volala dvakrát..."Oznamovala mi celkem nezúčastněně moje žena. Prej by potřebovali posekat asi třicet na třicet vyský trávy. "Jaký trávy?" Zeptal se jsem se podrážděně a dodávám. "Projedu víc než vydělám." "Naposledy volala před hodinou ale, potřebují to zítra ráno. Potřebují stavět cirkus, nějaká paní Alšová." "Cože, Alšovi, stará cirkusová rodina?"
Trochu odbočím ve svém vyprávění. Neexistuje nic, co by mohlo vymazat z hlavy vzpomínky, které každý z nás v životě prožil. Já mám za sebou jednu sezonu v cirkusu. Je to tak dávno, že nevím, jestli to byla skutečnost, nebo včerejší ranní sen.
Prodral jsem se pod páskou, která ohraničovala hranice cirkusu, za kterou normální civil nesmí. Naprosto suverénně, tak jsem se to naučil právě u "komedie". Přivítal mne nesouhlasný štěkot hafana bojového plemene. "Co potřebujete?" Optal se mne mladík od hafana. "Já se můžu bavit jen se světskejma. Hledám direktora." Kdybych dal silně opálenému mladíkovi herdu do zad, nevyrazil bych mu dech tak, jako touhle odpovědí. Pobaveně mne poslal za vysokým mužem, už na první pohled krotitelem.
Proč tvrdím, že to byl krotitel vám nemohu sdělit. Kdo četl cirkus Humberto možná tuší. Cirkus je svět sám pro sebe, ve kterém chodí lidé jako vy, ale trochu jiní. I doba je o hodně jiná, než ta, kterou popisoval Eduad Bass. Vlastně je i jiná než v tom roce 1984, kdy jsem u cirkusu pracoval. Obyčejné maringotky nahradily karavany. I když zůstal stejný, cirkusový stan a kočovný život. A jedna drobnost mne zarazila, zlaté šperky, za něž by se nemusel stydět ani olašský Rom.
"Co potřebujete" Zeptal se direktor, když jsme se vzájemně pozdravili. Jak jsem byl v té rozverné ráží, kterou jsem začal s těma "světskejma", tak pokračuji. "Já nepotřebuji nic, vy jste mi dvakrát volali, že potřebujete posekat trávu" Direktor s ulehčením začal rozhazovat rukama, ... tady a tam a ke vstupu a hlavně.." A hlavně si dát bacha, abych nepřesekl ségl.." Přerušil jsem tok myšlenek direktora, který zbystřil. Tento slangový výraz pro železný kolík držící sloup cirkusového stanu.
Pustil jsem se do práce, byl to fofr, celkem jsem spěchal a vlastně jsem velmi spěchal. Jenom že, člověk míní, vzpomínky mění. Vše jsem udělal podle přání..Zvědavost a vzpomínky mi nedaly.
Přiznání k mé cirkusové epizodě direktora potěšilo. "Proč jen jednu sezonu?" otázal se. Odpověď mi odkýval. "Rok dva, fajn, úžasná životní zkušenost, ale pak to člověku sežere život." Vím své a tak moc se za ty roky zase nezměnilo. Alkohol, holky, mizerné jídlo, dřina a pocit výlučnosti v člověku zničí duši. Zapomněl jsem na něco? A ještě cigarety. Z chlapa se po dvou desítkách letech stane bezzubá, chrchlající troska, zato s náušničkou a případným ozdobným tetováním.
Soukám nohavici na důkaz, že jsem opravdu u cirkusu pracoval. Tady tohle je ankrovka, ukazoval jsem jizvu na holeni, abych dodal svým tvrzením váhu. Čerta mne v tom okamžiku zajímalo, že jsem šrám utržil v mládí v bulharském Burgasu a ne v cirkusu nárazem ostrou hranu ocelovébo kolíku - ankru. "Jestli máš děti, tak přijďte do cirkusu" a cpal mi volňásky, místo peněz tedy, jako doplatek. "Já ne, já si svý prožil a mohl bych brečet." Odpovídám s úsměvem a rozhovořil jsem se znovu ke své sezoně u cirkusu. K lidem co jsem znal.. především. "Navrátiovi? Knos, takovej malej pajdavej? A drezér Málek?" "Ten zemřel" Zklamal mne direktor. "To je škoda, toho jsem měl rád" Těžko bych vyprávěl o hroudě hovězího, kterou nám dal, o lahvi vodky.. Vzpomínky nesdělitelné. Vzájemně tykání bylo v tomto okamžiku nějak automatické. "Víš, to byla generace lidí, kterou jsem moc neznal mě bude třicet." To je přesně ta doba, před kterou jsem u cirkusu pracoval, byla to má snad první poučná, životní štace, jakých bylo ještě nepočítáno. Za souhlasného štěkotu stejného hafana - "bojového vemene", který mne vítal, odcházím za další štací..
Trochu odbočím ve svém vyprávění. Neexistuje nic, co by mohlo vymazat z hlavy vzpomínky, které každý z nás v životě prožil. Já mám za sebou jednu sezonu v cirkusu. Je to tak dávno, že nevím, jestli to byla skutečnost, nebo včerejší ranní sen.
Prodral jsem se pod páskou, která ohraničovala hranice cirkusu, za kterou normální civil nesmí. Naprosto suverénně, tak jsem se to naučil právě u "komedie". Přivítal mne nesouhlasný štěkot hafana bojového plemene. "Co potřebujete?" Optal se mne mladík od hafana. "Já se můžu bavit jen se světskejma. Hledám direktora." Kdybych dal silně opálenému mladíkovi herdu do zad, nevyrazil bych mu dech tak, jako touhle odpovědí. Pobaveně mne poslal za vysokým mužem, už na první pohled krotitelem.
Proč tvrdím, že to byl krotitel vám nemohu sdělit. Kdo četl cirkus Humberto možná tuší. Cirkus je svět sám pro sebe, ve kterém chodí lidé jako vy, ale trochu jiní. I doba je o hodně jiná, než ta, kterou popisoval Eduad Bass. Vlastně je i jiná než v tom roce 1984, kdy jsem u cirkusu pracoval. Obyčejné maringotky nahradily karavany. I když zůstal stejný, cirkusový stan a kočovný život. A jedna drobnost mne zarazila, zlaté šperky, za něž by se nemusel stydět ani olašský Rom.
"Co potřebujete" Zeptal se direktor, když jsme se vzájemně pozdravili. Jak jsem byl v té rozverné ráží, kterou jsem začal s těma "světskejma", tak pokračuji. "Já nepotřebuji nic, vy jste mi dvakrát volali, že potřebujete posekat trávu" Direktor s ulehčením začal rozhazovat rukama, ... tady a tam a ke vstupu a hlavně.." A hlavně si dát bacha, abych nepřesekl ségl.." Přerušil jsem tok myšlenek direktora, který zbystřil. Tento slangový výraz pro železný kolík držící sloup cirkusového stanu.
Pustil jsem se do práce, byl to fofr, celkem jsem spěchal a vlastně jsem velmi spěchal. Jenom že, člověk míní, vzpomínky mění. Vše jsem udělal podle přání..Zvědavost a vzpomínky mi nedaly.
Přiznání k mé cirkusové epizodě direktora potěšilo. "Proč jen jednu sezonu?" otázal se. Odpověď mi odkýval. "Rok dva, fajn, úžasná životní zkušenost, ale pak to člověku sežere život." Vím své a tak moc se za ty roky zase nezměnilo. Alkohol, holky, mizerné jídlo, dřina a pocit výlučnosti v člověku zničí duši. Zapomněl jsem na něco? A ještě cigarety. Z chlapa se po dvou desítkách letech stane bezzubá, chrchlající troska, zato s náušničkou a případným ozdobným tetováním.
Soukám nohavici na důkaz, že jsem opravdu u cirkusu pracoval. Tady tohle je ankrovka, ukazoval jsem jizvu na holeni, abych dodal svým tvrzením váhu. Čerta mne v tom okamžiku zajímalo, že jsem šrám utržil v mládí v bulharském Burgasu a ne v cirkusu nárazem ostrou hranu ocelovébo kolíku - ankru. "Jestli máš děti, tak přijďte do cirkusu" a cpal mi volňásky, místo peněz tedy, jako doplatek. "Já ne, já si svý prožil a mohl bych brečet." Odpovídám s úsměvem a rozhovořil jsem se znovu ke své sezoně u cirkusu. K lidem co jsem znal.. především. "Navrátiovi? Knos, takovej malej pajdavej? A drezér Málek?" "Ten zemřel" Zklamal mne direktor. "To je škoda, toho jsem měl rád" Těžko bych vyprávěl o hroudě hovězího, kterou nám dal, o lahvi vodky.. Vzpomínky nesdělitelné. Vzájemně tykání bylo v tomto okamžiku nějak automatické. "Víš, to byla generace lidí, kterou jsem moc neznal mě bude třicet." To je přesně ta doba, před kterou jsem u cirkusu pracoval, byla to má snad první poučná, životní štace, jakých bylo ještě nepočítáno. Za souhlasného štěkotu stejného hafana - "bojového vemene", který mne vítal, odcházím za další štací..
Žádné komentáře:
Okomentovat