Byl a jsem fanda fotografie. Dnes nefotím a fotit již nehodlám.Ve skříni mám uloženou bedýnku diapozitivů a složku s negativy z cest. To jediné mi zůstalo po mé éře fotografa. Jo, a ještě, malá sbírka starých fotoaparátů. To málo záběrů z minulých let, kterých jsem autorem, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
Může za to jeden příběh z roku 1984.
Je k pobavení? Určitě, jinak bych ho nechtěl vyprávět. Jen drobnost, než se ponoříte do čtení příběhu, jehož nedílnou součástí je má naivita, prostředí bývalého SSSR a ruština - jazyk, bez něhož by příběh nebyl příběhem.
Cirkusácká hantýrka a prostředí cirkusu se mi pomalu dostalo pod kůži. Abych nezapomněl předeslat, pracoval jsem jako stavěč - takový nádeník v cirkuse. Žádný artista, žádný krotitel, ani klaun. Bylo mi tak třiadvacet a žil jsem s představou, že je předenou celý svět..
V moto jsem se možná mýlil, ale když jsme odjížděli na další štaci z Uljanovsk jsem si sám pro sebe řekl: "Jednou řekneš, to bylo tenkrát, před třiceti roky v Uljanovsku." Naše série cirkusových představení se pomalu chýlila ke konci. Připadlo na mne volno a tak jsem se chtěl jít projít do města.. Sám, ale s půjčeným fotoaparátem Zenit II. V příběhu není podstatné, že fotoaparát byl zapůjčený, ani to, že jsem si ve své naivitě myslel, že mohu něco fotografii sdělit. Nic z toho. Chtěl jsem být ukrutně slavný...a nebo ne?
Chtěl... a to bez výhrad.
Když jsem vycházel do města, musím říct, že jsem moc nedal na žertovné průpovídky: "Kam jdeš Alfonsíčku? Fotit žebráky? Tak bacha, ať neskončíš na policajtech!"
Alfons jsem byl já a ty přiblblé průpovídky měl můj spolubydlící, nějaký Láďa Svačina. Přitroublý čtyřicátník s mrožím knírem, velkou pleší a neskutečným sexuálním apetitem.. Rozhodně však nebyl takový naiva jako já.
Neuteklo snad ani půl hodiny, po dvou až třech záběrech v ulicích města, vidím svůj "motiv". Nebylo to ani krásné děvče, ani dlouhá řada modrých aut. Tak šikovně zaparkovaných, že byly vidět jen dvě písmena Mi...
Nedošlo mi, že fotím někde před policii, no opravdu jsem to netušil. Viděl jsem jen ten svůj motiv, tu kapradinu vyrůstající ze staré polorozbořené zdi. Teď mne napadá, proč jsem nikdy nefotil akty? Krásný hanbatý fotky mladých smyslných děvčat. Možná bych byl dnes slavný, nebo bych chodil na cigáro za Kulínským. No co, vrána k vráně sedá.
Zakleknu jsem jako sprinter do bloků a začal jsem si připravovat fotoaparát. Vzdálenost, expozici, clonu.. Vzrušení fotografa narůstalo. Najednou jsem ucítil poklepání na rameno. Trhl jsem sebou. "Maladoj čelavěk, što vy takoj?" Byla to velmi sugestivní otázka. Až tak sugestivní, že jsem na ní bez rozkapu odpověděl, respektive jsem chtěl.. Chtěl jsem tomu protivnému civilistovi vysvětlit, že jsem umělec a ať nevopruzuje..
"JA iskustvěnik.." Čímž jsem nejspíš pána naprosto znejistil. Jak jsem později pochopil, zaměnil výraz slova umění za slovo umělý.. Možná v tomto okamžiku jsem přestal být chudožnik a stal se ze mne dobrovolný sebevrah... snad proto, že věci nabraly spád, jaký jen stěží dokáži reprodukovat.. "Pojďte se mnou." Dnes nechápu, že mi hlavou proletěla myšlenka, že pán je také milovník umění a chce si s inostrancem pokecat o umění, vesmíru a vůbec. Nekecám, fakt mne to napadlo. Když jsme zašli do nějaké velmi, ale velmi neútulné kanceláře, stále jsem čekal, kdy se na stole objeví vodka a příběh nabere osobní rovinu. Rozhovor byl od samého počátku studený jako psí čumák. Že jsem u výslechu jsem začal pomalu chápat, ale došlo mi to, až v okamžiku, že si o tom všem povíme ještě jednou a jinde. Prdel šla stranou..
"Tak mi to povězte ještě jednou... Seděl jsem na tvrdé židli v zamřížované kanceláři se zamřížovaným oknem. "Fotil jen tu zeď" Jak se řekne kapradina, to i kdyby jste mne zabili, jsem nevěděl. "Tak peč jste fotil tu zeď?" Já se z toho chlap poseru. Tak jsem fotil zeď, a co má bejt? Debil zasranej! A tak ještě jednou, začal soukat papíry do psacího stroje. Napadla mne spásná myšlenka. Budu tvrdit, že jsem fotil starou zeď s nivou zdí a tím jsem chtěl ukázat.. Co jsem vlastně tím mohl ukázat? Zamyslel jsem se jak bych tu blbost správně formuloval.. Co mi mé znalosti ruštiny stačily, snažil jsem se vysvětlit, jak to nové přerůstá to staré a pokrok se nezastaví a "svoboda je poznaná nutnost".Napadaly mne různé blbosti. Nejlepší obrana je útok, napadlo mne. Tak znovu, "Já přece nedělal nic špatného! A víte co, necháme film vyvolat!" Tak a teď jsem ti to natřel šmejde! pomyslel jsem si, ještě budu mít vyvolaný fotografie a budu umělec.. a Vůbec..! "Studenej čumák" stále chtěl něco jiného. A že prý ne, že musím zničit těch pár uměleckých fotografii, co jsem nafotil.. "Etu ploňku.." A prý ať jí osvítím! Důrazně.
Koukal jsem na ten vypůjčený aparát... Pomalu mne to přestávalo bavit.. Nepřipouštěl jsem si, že jsem v prúseru.. vždyť už nejsou padesáté léta, lidi se pro nic za nic nestřílí a Gorbi už ťuká s perestrojkou a glasností na dveře! Napíšu vykřičník.. protože nic jiného si má naivita, hloupost a mladická nerozvážnost nezasloužila.
Najednou zvonek..Příběh začínal gradovat.. Otevřeli se skřípotem dveře a za nimi, "ruský direktor".. No, direktor, obyčejný šmejd, který nás hlídal, hlásil a po stranické linii zajišťoval, aby rozsévání vzájemné, všeobjímající družby nabylo opravdu lidských, ale především stranických rozměrů. Nikdo to nechápal a také ho nikdy neměl rád. Zděšení direktora bylo nezměrné, o to větší, ze tam uviděl mne a ještě se nebojím. Vším, čím si lidé a Rusko prošlo, mi asi stéle nedocházelo.
Špionománie byla asi to nejmenší..Direktor po nezbytných formalitách se ke mě otočil.. Alfons, co to děláš, já jsem myslel, že jsi takový klidný člověk..Řekl spakojnyj. Jako by celý svaz byl plný "spakojnych" lidí..
Jako, že se to vyřeší. Ploňka bude osvícena, obálka skončí v pravé kapse. Taky jo. Otevřel jsem Zenit ..
Ulek i úžas, ten film,.. tak ten film v tom půjčeném fotoaparátu byl špatně nasazený! Neudělal jsem jediný záběr.
To má být konec? Jak Vás to vůbec může napadnout. Říkám rovnou, ne. Komedie musí mít nějaký hlubší a skrytý význam. Chystali jsme se k odchodu, roztrhané papíry skončily v koši. Neuvěřitelné se stalo skutkem.. "Vy tak normálně fotografujete zdi?" Opatal se snad naposledy "Studenej čumák". Podíval jsem se zamřížovaným oknem ven na ulici. Na protější straně ulice byla bíle natřená zeď a na ní, mezi dvěma stromy, nápis: "V městě Lenina je čest být milicionářem"
Trpně jsem se pousmál, odpověď jsem si však nechal pro sebe. Tak tohle?, stoprocentně!
Dnes dodávám, aby na to nikdy již nikdo nezapomněl. A v tom je ten zakopaný pes, proč jsem se nestal světovým fotografem..Fotil jsem jen kapradiny...
Může za to jeden příběh z roku 1984.
Je k pobavení? Určitě, jinak bych ho nechtěl vyprávět. Jen drobnost, než se ponoříte do čtení příběhu, jehož nedílnou součástí je má naivita, prostředí bývalého SSSR a ruština - jazyk, bez něhož by příběh nebyl příběhem.
Cirkusácká hantýrka a prostředí cirkusu se mi pomalu dostalo pod kůži. Abych nezapomněl předeslat, pracoval jsem jako stavěč - takový nádeník v cirkuse. Žádný artista, žádný krotitel, ani klaun. Bylo mi tak třiadvacet a žil jsem s představou, že je předenou celý svět..
V moto jsem se možná mýlil, ale když jsme odjížděli na další štaci z Uljanovsk jsem si sám pro sebe řekl: "Jednou řekneš, to bylo tenkrát, před třiceti roky v Uljanovsku." Naše série cirkusových představení se pomalu chýlila ke konci. Připadlo na mne volno a tak jsem se chtěl jít projít do města.. Sám, ale s půjčeným fotoaparátem Zenit II. V příběhu není podstatné, že fotoaparát byl zapůjčený, ani to, že jsem si ve své naivitě myslel, že mohu něco fotografii sdělit. Nic z toho. Chtěl jsem být ukrutně slavný...a nebo ne?
Chtěl... a to bez výhrad.
Když jsem vycházel do města, musím říct, že jsem moc nedal na žertovné průpovídky: "Kam jdeš Alfonsíčku? Fotit žebráky? Tak bacha, ať neskončíš na policajtech!"
Alfons jsem byl já a ty přiblblé průpovídky měl můj spolubydlící, nějaký Láďa Svačina. Přitroublý čtyřicátník s mrožím knírem, velkou pleší a neskutečným sexuálním apetitem.. Rozhodně však nebyl takový naiva jako já.
Neuteklo snad ani půl hodiny, po dvou až třech záběrech v ulicích města, vidím svůj "motiv". Nebylo to ani krásné děvče, ani dlouhá řada modrých aut. Tak šikovně zaparkovaných, že byly vidět jen dvě písmena Mi...
Nedošlo mi, že fotím někde před policii, no opravdu jsem to netušil. Viděl jsem jen ten svůj motiv, tu kapradinu vyrůstající ze staré polorozbořené zdi. Teď mne napadá, proč jsem nikdy nefotil akty? Krásný hanbatý fotky mladých smyslných děvčat. Možná bych byl dnes slavný, nebo bych chodil na cigáro za Kulínským. No co, vrána k vráně sedá.
Zakleknu jsem jako sprinter do bloků a začal jsem si připravovat fotoaparát. Vzdálenost, expozici, clonu.. Vzrušení fotografa narůstalo. Najednou jsem ucítil poklepání na rameno. Trhl jsem sebou. "Maladoj čelavěk, što vy takoj?" Byla to velmi sugestivní otázka. Až tak sugestivní, že jsem na ní bez rozkapu odpověděl, respektive jsem chtěl.. Chtěl jsem tomu protivnému civilistovi vysvětlit, že jsem umělec a ať nevopruzuje..
"JA iskustvěnik.." Čímž jsem nejspíš pána naprosto znejistil. Jak jsem později pochopil, zaměnil výraz slova umění za slovo umělý.. Možná v tomto okamžiku jsem přestal být chudožnik a stal se ze mne dobrovolný sebevrah... snad proto, že věci nabraly spád, jaký jen stěží dokáži reprodukovat.. "Pojďte se mnou." Dnes nechápu, že mi hlavou proletěla myšlenka, že pán je také milovník umění a chce si s inostrancem pokecat o umění, vesmíru a vůbec. Nekecám, fakt mne to napadlo. Když jsme zašli do nějaké velmi, ale velmi neútulné kanceláře, stále jsem čekal, kdy se na stole objeví vodka a příběh nabere osobní rovinu. Rozhovor byl od samého počátku studený jako psí čumák. Že jsem u výslechu jsem začal pomalu chápat, ale došlo mi to, až v okamžiku, že si o tom všem povíme ještě jednou a jinde. Prdel šla stranou..
"Tak mi to povězte ještě jednou... Seděl jsem na tvrdé židli v zamřížované kanceláři se zamřížovaným oknem. "Fotil jen tu zeď" Jak se řekne kapradina, to i kdyby jste mne zabili, jsem nevěděl. "Tak peč jste fotil tu zeď?" Já se z toho chlap poseru. Tak jsem fotil zeď, a co má bejt? Debil zasranej! A tak ještě jednou, začal soukat papíry do psacího stroje. Napadla mne spásná myšlenka. Budu tvrdit, že jsem fotil starou zeď s nivou zdí a tím jsem chtěl ukázat.. Co jsem vlastně tím mohl ukázat? Zamyslel jsem se jak bych tu blbost správně formuloval.. Co mi mé znalosti ruštiny stačily, snažil jsem se vysvětlit, jak to nové přerůstá to staré a pokrok se nezastaví a "svoboda je poznaná nutnost".Napadaly mne různé blbosti. Nejlepší obrana je útok, napadlo mne. Tak znovu, "Já přece nedělal nic špatného! A víte co, necháme film vyvolat!" Tak a teď jsem ti to natřel šmejde! pomyslel jsem si, ještě budu mít vyvolaný fotografie a budu umělec.. a Vůbec..! "Studenej čumák" stále chtěl něco jiného. A že prý ne, že musím zničit těch pár uměleckých fotografii, co jsem nafotil.. "Etu ploňku.." A prý ať jí osvítím! Důrazně.
Koukal jsem na ten vypůjčený aparát... Pomalu mne to přestávalo bavit.. Nepřipouštěl jsem si, že jsem v prúseru.. vždyť už nejsou padesáté léta, lidi se pro nic za nic nestřílí a Gorbi už ťuká s perestrojkou a glasností na dveře! Napíšu vykřičník.. protože nic jiného si má naivita, hloupost a mladická nerozvážnost nezasloužila.
Najednou zvonek..Příběh začínal gradovat.. Otevřeli se skřípotem dveře a za nimi, "ruský direktor".. No, direktor, obyčejný šmejd, který nás hlídal, hlásil a po stranické linii zajišťoval, aby rozsévání vzájemné, všeobjímající družby nabylo opravdu lidských, ale především stranických rozměrů. Nikdo to nechápal a také ho nikdy neměl rád. Zděšení direktora bylo nezměrné, o to větší, ze tam uviděl mne a ještě se nebojím. Vším, čím si lidé a Rusko prošlo, mi asi stéle nedocházelo.
Špionománie byla asi to nejmenší..Direktor po nezbytných formalitách se ke mě otočil.. Alfons, co to děláš, já jsem myslel, že jsi takový klidný člověk..Řekl spakojnyj. Jako by celý svaz byl plný "spakojnych" lidí..
Jako, že se to vyřeší. Ploňka bude osvícena, obálka skončí v pravé kapse. Taky jo. Otevřel jsem Zenit ..
Ulek i úžas, ten film,.. tak ten film v tom půjčeném fotoaparátu byl špatně nasazený! Neudělal jsem jediný záběr.
To má být konec? Jak Vás to vůbec může napadnout. Říkám rovnou, ne. Komedie musí mít nějaký hlubší a skrytý význam. Chystali jsme se k odchodu, roztrhané papíry skončily v koši. Neuvěřitelné se stalo skutkem.. "Vy tak normálně fotografujete zdi?" Opatal se snad naposledy "Studenej čumák". Podíval jsem se zamřížovaným oknem ven na ulici. Na protější straně ulice byla bíle natřená zeď a na ní, mezi dvěma stromy, nápis: "V městě Lenina je čest být milicionářem"
Trpně jsem se pousmál, odpověď jsem si však nechal pro sebe. Tak tohle?, stoprocentně!
Dnes dodávám, aby na to nikdy již nikdo nezapomněl. A v tom je ten zakopaný pes, proč jsem se nestal světovým fotografem..Fotil jsem jen kapradiny...
Žádné komentáře:
Okomentovat